Vztekloun s rohy. Obecní kozel býval zdrojem peněz i pochybné zábavy

V dobových záznamech se dočteme, že například pořízení obecního býka, bylo regulováno i zákony. Úřady si totiž přály, aby chovatelé udržovaly stáda s dobrou genetikou. „Ušlechtění dobytka, které úlohou každého hospodáře býti musí, může jen šlechetnými zvířaty kmenovými docíleno býti,“ uvádí autor knihy Stručný výtah ze zákonů a nařízení z roku 1876 Bartoloměj Vrána.

Poznamenává ale, že venkované měli k plemeníkům špatný přístup. Za zápůjčku si hospodáři účtovali mastný poplatek, velká část malých chovatelů si ho ale dovolit nemohla. A proto se měl koupit z obecního rozpočtu samec pro celou vesnici. Za mírný poplatek, který každý rok určili zastupitelé, mohli venkované vodit samice k býkovi podle libosti.

Ďáblova stvoření? Kvůli pověrám lidé kočky upalovali zaživa, jedli jejich mozky

V publikaci jsou podrobně vysvětlená pravidla pro držení obecních býků. Z úředního nařízení mohl jeden býk obšťastňovat až na šedesát vesnických krav. Nesměl být starší tří let a zacházelo se s ním královsky.

„Obec se postará, že na jeden cent živého masa nejméně čtyři libry sena denně a 18 až 26 liber soli ročně pro jednoho býka se podají. Má-li obec pastvu či dobré louky, může se obecní býk v letních měsících na pastvu vyhnati, při tom se ale dobré a hojné živení v maštali zapomenouti nesmí“ zmiňuje Vrána.

Vesnice šetřily na kvalitě

Upozorňuje ale, že nákup vesnice odbývaly a snažily se na pořízení plemeníka ušetřit. V v obecním chlévě se tak často ocitli samci, dnes bychom řekli, bez papírů.  „Často se hledělo tuto obecní potíž co nejlaciněji odbýti a nebralo se ohledu na újmy, které takovým malicherným spořením, jenž vůbec obci k dobrému neprospívá, nejen jednotlivému občanu, nýbrž také celému hospodářství národnímu vcházejí,“ kritizuje Vrána.

Mnohem levnějším samcem byl kozel a s jeho držením se moc velké tanečky nedělaly. Často obec vybrala jednoho už stávajícího chovatele, kterého určila jako pověřenou osobu.

Oblíbení společníci. Morčata mazlení nevyhledávají, dají se na ně ale naučit

V jednom z článků periodika Našinec se dočteme, že být majitelem obecního kozla bylo regulérní živobytí. „Matka žila u nás na dvoře. Vlastně ji živil kozel obecní – raději okresní, jehož zdědila po muži svém. Kozel, ten byl hotový ďábel,“ popisuje anonymní sloupkař v periodiku z roku 1880. Obecní kozlové byly často atrakcí pro vesnické děti, které chodily rohatce všelijak zlobit kvůli jejich vzteklé povaze.

Kozel jménem Alex

O obecních kozlech se některé vesnice zmiňují v kronikách ještě dnes. O obecním kozlovi mají záznamy třeba v Sobínově u Havlíčkova Brodu. „Na Malochýně, kde byli tři statky, v jednom z nich chovali kozla, ke kterému lidé za úplatu vodili svoje kozy. Kozla choval málo kdo, jelikož z něj nebyl žádný jiný užitek,“ zmiňuje se tamní historie.

Detailnější záznamy pak vede díky Muzeu dřevěného porculánu a dvěma jeho exponátům obec Držková na Zlínsku. „Získali jsme dřevěnou dvojjazyčnou ceduli z doby protektorátu, která mluví o ustájení obecního kozla,“ vypráví ředitel muzea Lubomír Marušák.

Zvláštní bylo místo nálezu, cedule se našla ve stavení, ve staré maštali, uprostřed vesnice. „To je nezvyklé místo pro ustájení kozla, protože kozel je velmi cítit a na velkou vzdálenost,“ usmívá se Marušák.

Můj soused užovka. Vzácný druh sdílí s lidmi i koupelny

Druhým exponátem je tlustá knížečka z 50. let minulého století nadepsaná „Připouštěcí rejstřík pro kozla,“. V ní se dají dočíst záznamy o připouštění i počty kůzlat, která ze spojení vzešla. každá druhá stránka chybí, z čehož se dá odvodit, že vznikala kopie pro obec i pro chovatele kozy. „Díky knížce také známe jméno kozla, jmenoval se Alexandr,“ poznamenává Marušák.

Oproti svému protektorátnímu předchůdci se už ale musel přestěhovat z centra vsi do několik kilometrů vzdálených Košařisek