Naše rodinná rada den před akcí schválila, aby se dva naši zástupci vydali v sobotu 15. února do krajiny důvěrně známé.

Regionova Královéhradeckého kraje, jež po šesté hodině ranní vyjela z Hradce Králové k Turnovu, zastavila krátce před osmou hodinou ranní v železniční stanici Rovensko pod Troskami. Mezi cestujícími, kteří z vlaku vystoupili, bylo i pět turistů z Jičína, kteří přijeli na akci Lomnických: pan Vladimír, na něhož čekali dva kamarádi z vlaku od Turnova, dále Antonín, Michal a dva Janové (autor těchto řádků se synem). Čtyři posledně jmenovaní byli odhodláni absolvovat hvězdicovitý pochod společně.

Dále po modré

Od nádraží vydali jsme se nejprve na náměstí, abychom shledali, že modrá turistická značka k Táboru je na svém místě. Vydali jsme se po ní. Za městem kochali jsme se pohledy do okolí, na svou blízkost upozorňoval hrdý Kozákov – nejvyšší bod Českého ráje.

Polní cesta zavedla nás k rybníčku, od něhož jsme postupovali k lesnímu komplexu, v němž pozvolna přibývaly metry nadmořské výšky. Došli jsme do Bítouchova. Značka vedla dál po silnici k Dráčovu, stoupání bylo již vydatnější. Za Dráčovem šli jsme mezi poli k Morcinovu. Vkládali jsme občasné zastávky, které věnovali jsme pohledům ke Kozákovu, Ještědu, Ralsku, Bezdězu, Vyskeři i Troskám, na opačné straně ukázal vyvýšeniny svého panství sám Krakonoš. V Košově, kde přešli jsme na červenou značku, jsme se kolem desáté hodiny zastavili v místní hospůdce, kde posilnili jsme se silným vývarem s knedlíčky a chlebem. V pohostinském zařízení byli v tom čase k vidění turisté z Lomnice, Nové Paky, Turnova, Libštátu, Kruhu u Jilemnice i odjinud.

Více než kilometrový výstup na vlastní Tábor vyžadoval zvýšenou pozornost, neboť lesní cesta měla povrch zledovatělý. U Allainova kříže uvěřili mně souputníci, že jest kamenný, také to, že ho zde nechal postavit L.P. 1849 kníže Kamil Rohan na památku svého bratra Allaina, který zahynul na koňských dostizích. Od Košova jsme potkávali desítky turistů. Krátce před vrcholem kolem půl dvanácté byl jsem jednou dvojicí dotazován, kudy má jít k Allainově věži a zda to od ní půjde vhodně do Lomnice. Byl jsem hrdý, že informace mohu poskytnout a vysvětlil, ať za věží přejdou na značku žlutou a kolem místa, které MY místní považujeme za prameny Cidliny (na rozdíl od televizního seriálu s Luďkem Munzarem). Neodpustil jsem si poznámku, ať se neleknou, že věž je vlastně zříceninou. (Za tento dovětek se dosud hanbím, ale nepředbíhejme…)

Vrch na dohled

To již byl nablízku samotný Tábor (678 m) s kostelem Proměnění Páně, rozhlednou, telekomunikační věží a hotelem. Restaurace, v níž měl své sídlo štáb pochodu, byla zcela zaplněna turisty. Od pořadatelů jsme za nevysoké startovné obdrželi diplom, magnetku s Táborem a pohlednici Lomnice. V té době bylo zaregistrováno již dvě stě účastníků hvězdicové akce.

Opravená Allainova věž.Posilnili jsme se ze zásob z domova a odebrali se do nižších poloh. Zvolili jsme cestu po modré značce, a tak došli jsme k Allainově věži. Tam musel jsem se omluvit krajině kolem Tábora za to, že jí věnuji dosti málo pozornosti (pět let jsem tudy nešel). Namísto zříceniny čekala na nás krásná věž, jež prošla celkovou rekonstrukcí.

Pár set metrů za věží jsme se po žluté značce vydali do Kyjí. Tam otevřely se pohledy k Bradleci, Kumburku i Veliši. Další kilometry vedly zas po červené značce. Před rančem Kamenec čekal poslední příjemný výstup. Pak došli jsme do Železnice. Před druhou hodinou zastavili jsme se v jednom místním pohostinství. Každý okusil jeden půllitr piva z hlavního města. Následovalo rozloučení s Antonínem a Michalem, kteří se odebrali kolem Prostředního mlýna směrem na Brada. S Janem jsme putování dokončili přes Těšín a Valdice lipovou alejí. Do Jičína došli jsme v 15.15 hodin naplněni přívětivými dojmy ze známé krajiny, kam nás pozvali turisté z Lomnice nad Popelkou.   Jan Vaníček, Jičín