Mnozí z nich nedokáži najít východisko ze své tíživé finanční situace a někteří tak přichází o vše, včetně střechy nad hlavou. To ale není jediný důvod, proč lidé na ulicích končí. Někdy to jsou i pevné spáry alkoholu nebo drog. Veškeré peníze jsou pak schopni utratit třeba za láhev dobrého pití a zapomenou, že finance potřebují i na něco jiného. Právě toto je důvod, proč sedm občanů žije v Jičíně „pod mostem." Dalších zhruba dvacet lidí, kteří nyní žijí na ubytovně, je ztrátou střechy nad hlavou reálně a přímo ohroženo.

„Jičínští bezdomovci jsou lidé, kteří nedokáží být bez alkoholu, a všechny peníze, které dostanou do ruky, končí právě v něm. Na svůj způsob života už jsou zvyklí, a i když by měli možnost využít služeb ubytovny, pomoc odmítají. Pro nás je těžké pochopit proč, ale pro ně je to způsob života, jenž jim pravděpodobně vyhovuje," vysvětluje osudy sedmi jičínských bezdomovců velitel městských strážníků Jičín Karel Juryca.

Městští strážníci je pravidelně objíždí a kontrolují, zda-li jsou v pořádku a neporušují nějakým způsobem zákony nebo vyhlášku města Jičína.
„Když se chovají jak mají, nemůžeme proti nim jakkoliv zakročit. Pokud je najdeme například v hodně podnapilém stavu, odvezeme je k lékaři, který je prohlédne a zhodnotí jejich zdravotní stav. Když dá souhlas k převozu, odvezeme dotyčného na záchytnou stanici do Hradce Králové, případně mají-li plno, do Pardubic," představuje pravomoci strážníků jejich velitel a dodává, že je s takovými lidmi hodně těžká domluva.

Téměř stejná situace panuje i v nedalekých Hořicích. Také zdejší bezdomovci jsou lidé závislí na alkoholu nebo dokonce drogách.
„Mají možnost jít na ubytovnu, ale nechtějí. Jsou smíření se životem, který vedou a asi jim to ani nevadí. Dalo by se říct, že je tento způsob života i baví a jakoukoliv pomoc odmítají," shoduje se se svým jičínským kolegou velitel hořické městské policie Stanislav Nosek a pokračuje. „Loni jsem tu měli pana Aloise, kterému jsme sehnali ubytování v azylovém domě v Hradci Králové. Za týden byl zpátky."

Podle Stanislava Noska se v Hořicích momentálně nachází asi deset lidí bez domova. Přibližně s polovinou jsou pak problémy. „Někdy například přespávají na nevhodných místech nebo konzumují alkohol na prostranstvích, kde je to zakázáno. Někteří pak nemají jen problém s alkoholem ale i s drogami," přibližuje osudy hořických bezdomovců velitel strážníků, který ale upozorňuje, že tyto osoby žijí už mimo město. „Bydlí v plechové maringotce a kůlně na jedné ze zahrad na okraji Hořic. Mají to vyjednané s majitelem, takže je tam v rámci možností tolerujeme," vysvětluje Nosek.

Stejně tak jako v Jičíně, i hořičtí strážníci úzce spolupracují se sociálním odborem. „Pravidelně je objíždíme a kontrolujeme. Jak už jsem ale řekl, i když se nám podaří sehnat pro ně ubytování, za chvíli jsou zpátky," kroutí hlavou nad bezvýchodnou situací Stanislav Nosek.

POMOC SOCIÁLKY

To, že je práce s lidmi bez domova komplikovaná a mnohdy i časově náročná, potvrzuje i vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Jičín Rostislav Vodák. „Často možnost ubytovny odmítají, ale když mrzne, snažíme se s nimi domluvit a přesvědčit je, aby těchto služeb využili," přibližuje práci sociálních pracovníků jejich vedoucí. Bezdomovci ale velmi vítají možnost jednou týdně se osprchovat. „Musí k nám pravidelně docházet. Osprchují se a dostanou i čisté oblečení, případně přikrývky," popisuje službu Vodák.



PŘÍBĚH PANÍ SONI


Na výpadovce z Jičína směrem na Popovice žije pod viaduktem paní Soňa. Ta oslaví příští rok své dvaapadesáté narozeniny. Na ulici je tedy už dlouhých dvacet let. Společně s městskými strážníky jsme se k ní vydali na návštěvu. Když jsem její „domov" uviděla poprvé, byla jsem neskutečně překvapená a šokovaná zároveň. Soňa si zde za pomoci svých kamarádů vybudovala malý byt i se zahrádkou, ve kterém nechybí ani malá kuchyňka. „Snažím se tu mít uklizeno, čisto. Majitel pozemku ví, že tu žijeme a nevadí mu to. Občas si to tady i zkontroluje, tak to chci mít hezký," říká drobná žena, která se zpátky do běžného života už vrátit nechce. Podle jejích slov je spokojená a šťastná tam, kde se nyní nachází.

Proč se vlastně vůbec dostala až sem, sama pořádně neví. „Mám dceru. Vyrůstala v dětském domově," vzpomíná Soňa, ale nedokáže říct, proč jí její dcera byla odebrána. O střechu nad hlavou přišla v okamžiku, kdy ji jela navštívit. „Provdala jsem se za muže vietnamské národnosti. Chtěla jsem navštívit svou holčičku, tak mi dal peníze na cestu do Prahy. No a já se už nikdy zpátky nevrátila. Zůstala jsem tam a začala žít pod mostem," vypráví žena, na které je na první pohled vidět, že se na ni tento způsob života podepsal. I ona má bohužel problémy s alkoholem.

„Podstoupila jsem i léčení. V protialkoholické léčebně jsem se seznámila s jednou ženou a staly se z nás kamarádky. Ona bydlela v Jičíněvsi, myslím. Když nás propustili, šla jsem bydlet k ní. Její táta byl moc hodný člověk, a dokonce mi u nich nechal dát trvalý pobyt. Zůstala jsem tam tři měsíce. Poté jsem se ale s kamarádkou pohádala a odešla do Jičína. Od té doby žiju tady," pokračuje ve svém smutném příběhu Soňa, jež žila od ledna do května na ubytovně, ale opět se vrátila sem. „Mám tady asi pět velkých koček a k tomu osm koťátek. Musela jsem se k nim vrátit. Nemohla jsem je tu nechat," ukazuje nám své čtyřnohé kamarády.

Při otázce, zdali je v kontaktu se svou dcerou, se jí rozzáří oči. Je vidět, že je na ni moc pyšná. „Ona už je dnes taky maminka. Má dvě krásné děti. Několikrát tu za mnou byla. Teda ne tady, ale na ubytovně. I já jsem u ní byla na návštěvě. Povídaly jsme si spolu. Řekla mi, že můžu bydlet u ní. Že tam pro mě má připravenou místnost. Ale já nechci, tady je mi prostě dobře," říká Soňa a utíká do svého „domova" najít fotku svých dvou vnoučátek. Když mi ji ukazuje, na tváři má opět úsměv.

„To je Lucinka a Tomášek. Oba už chodí do školy. Když jsem byla u dcery, hrála jsem si s nima. Jsou moc hodní," chlubí se žena bez domova.