I v devadesáti letech Marie Kozáková pilně háčkuje

Ale nejde o obháčkované vejdunky, jak jsme zvyklí. Paní Marie vytváří půlky krasliček, které pak připevňuje na polystyrenové vajíčko. Tady se materiál vypíná a škrobí, aby byl nakonec sešit a zrodila se jemná, ručně zhotovená krása.

Krasličky hýří nejen vzory, ale také barvami. Výroba jedné titěrnosti představuje více jak dvě hodiny doslova hodinářské práce.

K háčkování se paní Marie upnula před deseti lety. Ruční práce ji zaujaly už odmala, kdy se naučila háčkovat, plést a šít. V šití se zdokonalila tak, že vedla několik kurzů, spíchla nejen večerní plesové šaty, ale i svatební. Zní to neuvěřitelně, ale na své loňské devadesátiny si dokonce navrhla a ušila vlastní model.

„Teď už mě všechno bolí, nemůžu nic dělat, tak holt tady sedím a protože nevydržím sedět a koukat, tak dělám takovéhle věci," přiznává.

Pod jejíma rukama vznikají nejen háčkované krasličky, ale také vánoční kuličky, andílci, hvězdičky, zvonečky. Vyrábí je a rozdává sobě i druhým pro radost. Především rodině, která je početná.

Jen originály
„Nemám dva stejné výrobky, každý kus je originál. Někde něco vidím, a tak se snažím všechno naučit," prozrazuje svoji taktiku. „Mizerně vidím, ale na tohle ještě stačím," říká, když se podivujeme nad titěrností háčku i slabounkou nití. Do tisícovky háčkovaných drobností jí jako autorce prý moc nechybí. Zpracovává vše, co najde, a ukazuje nám plastové umyvadlo, naplněné zbytky barevných přízí.

Dcera Světla na svoji maminku prozrazuje, že se o sebe ještě dokáže postarat, uvaří si, vyžehlí, vypere. „Vypere pračka," brání se seniorka.

Marie Kozáková se narodila 13. června 1922. S manželem vychovala tři děti. Absolvovala rodinnou školu, kde se zdokonalila v ručních dovednostech. Za války se jí narodila dcera Jaruška. Manžela Němci poslali na čtyři roky za práci v odboji za mříže, takže první děcko vychovávala sama. Muže ji odvedli týden před plánovanou svatbou, nestačili se ani vzít a tím pádem neměla ani nárok na rodičovský příspěvek od státu.

„Nestačila jsem se vdát, měla jsem už ušité i šaty. Všechno se to přežilo, Honza se vrátil v roce 1944, tak jsme se do měsíce vzali. Po válce se nám narodila Světla. Bydleli jsme v jedné místnosti ještě s babičkou. Když se nám mělo narodit třetí, tak už jsem si dupla a říkala jsem. Buďto si přistavíme nahoře nebo se odstěhujeme do Jičína a nebo to dám pryč. Začali jsme stavět. Měli jsme dvě místnosti," vzpomíná zručná devadesátnice. Byla doma, dokud nejmladší Luba nechodil do školy.

Jak na to
Po celý život pracovala v kanceláři v nemocnici. V kondici se udržuje luštěním křížovek, sleduje televizi, noviny. Nepřejídá se, má ráda hubník, který peče pro celou rodinu. Vaří si, peče sama vánoční cukroví na stole nemůže chybět ani domácí vánočka.

Pravidelně se zúčastňuje „babince", setkání místních žen. Ještě do loňského roku pracovala ve Svazu bojovníků za svobodu. Vedle všeho skládá básně, dokonce sepsala svůj životní příběh. A co si paní Marie přeje ze všeho nejvíce? Hlavně zdraví! „Člověk ještě musí umět odpouštět, bez toho se nedá žít," poučuje nás při loučení.