To bylo vidět. Slovo dostali dva přednášející. Zdenka Gláserová je z Drahoraze, která má 70 obyvatel a patří ke Kopidlnu, Josef Matoušek z Němčic nad Hanou, to už je město s 2 000 lidmi. Oba kronikáři mluvili vždy ke stejnému tématu, aby z odlišných obcí vyjádřili klady i zápory kronikářského řemesla. Obtížnosti i radosti.

Dobrý nápad, zajímavé poslouchání. O tom, jak je potřeba získat si důvěru mezi lidmi, aby oni pověděli kronikářovi to podstatné a pravdivě.

Objevila se otázka objektivnosti. Do jaké míry může z kroniky zaznít subjektivní názor pisatele? Paní Gláserová řeší to tak, že vkládá, cítí-li potřebu, “Poznámku kronikáře”. Může se kronika upravovat, když někdo z občanů s textem nesouhlasí? Kronikář odevzdá koncept zástupcům obce, ti jej schválí, nebo se s kronikářem dohodnou, pak on udělá čistopis.

Příběhy kronik vydaly by na román. Za války se kroniky ukrývaly, bylo obtížné, někdy taky záměrné, že se nenašly. Nebo se v obci nenašel kronikář. Obec byla bez kronikáře. Když se objevil, nastala úmorná práce obstarávání podkladů k popsání dění prošlého. Rozhovory s pamětníky, klubové kroniky, shánění fotografií, plakátů a dalších dokumentů, bádání v archivech. Náročná i zajímavá práce. Aktivní kronikář pan Sádlo navštívil Státní okresní archiv v Jičíně padesátkrát za rok.

Kronika není jen tlustá kniha s obrázky. Může mít přílohy. Fotografickou, rozličné plakáty, pozvánky, či jiné dokumenty. CD se záznamem fotografií, filmů. Jednou za čas, třeba u příležitosti sjezdu rodáků, udělá se výstava. Lidé zavzpomínají, radují se, nebo smutní. Děkují kronikářům.

Zaznamenaná minulost potěší i poučí.   (proChor)