Ještě ráno 17. listopadu 1989 nebyl tento den ničím výjimečný a zapadal do předvíkendových pátků. Většinu obyvatelstva čekaly nezbytné fronty spojené s nákupem na víkend.

Někteří plánovali zazimovat chalupu či chatu. Večer již ale obyčejný nebyl. Lidé se ze zpravodajství Československé televize dozvěděli, že na Národní třídě v Praze musela Veřejná bezpečnost rozehnat jednu z demonstrací, které v Praze začaly být hodně časté, a obnovit zde pořádek. Různými cestami se potom dovídali, jak všechno v Praze, včetně bití studentů, probíhalo ve skutečnosti. Ve veřejnosti se cosi hnulo. Snad přetekla poslední kapka a události dostaly rychlý spád. Lidé nezaplňovali pouze pražský Václavák, ale i náměstí ve městech po celé republice a také samozřejmě i v Nové Pace.

Vzpomínám, jak jsme se s našimi studenty ze SOUe zúčastnili na náměstí generální stávky. Nechyběla zde ani jedna packá škola, ale samozřejmě zde byli i zaměstnanci všech závodů. Mohutný aplaus a skandování se dostalo aktérům Petru Kuříkovi a Honzovi Hejtmanovi. Na konci toho všeho byly svobodné volby a změna společenského řádu.

První Achát

Vzpomínám, jak jsme tiskli první novopacký Achát v Husově sboru, což nám navrhl tehdejší, bohužel dnes již zemřelý pan farář Miloslav Lihařík. Někteří komunisté ještě stále nechápali, co se vlastně stalo, a snažili se obhajovat svoji politiku.
Vzpomínám na jeden mítink, kdy ve velkém sále tehdejšího JKP vystoupil i jeden bývalý ředitel závodu a zároveň milicionář, který zakončil svoji řeč slovy: „ Musíme se vyvarovat chyb, které jsme dělali.“ Z hlediště se ozvaly značné protestující hlasy, které vyzněly: Již jste se dlouho snažili, ale nyní už vám nedáme příležitost. V té době hýbalo dějinami Občanské fórum ,a tak nebylo divu, že se sem hlásili všichni ti, kteří chtěli mluvit do dalšího uspořádání v naší republice.
Tenkráte studentovi Rudolfu Coganovi jsem přinesl přihlášky i kantorů z naší školy.“ – Zeptali jsme se několika packých občanů, kteří byli před dvaceti lety „u toho“ a jako jedni z prvních promlouvali v inkriminovanou dobu z kašny nebo z pomníku k davu Pačáků, jak prožívali dobu před dvaceti lety a co říkají vývoji v naší republice od té doby.Ten kdo nezná minulost, těžko může pochopit přítomnost a budoucnost. Následující řádky by měly pomoci oživit paměť dříve narozeným a inspirovat mladé, kteří dobu totality nezažili.

Petr Kuřík

„Do listopadu 1989 bylo na denním pořádku celé naší rodiny poslouchání Svobodné Evropy, BBC a Hlasu Ameriky na přijímači sovětské výroby značky Riga.
To vyplývalo z výchovy a zkušeností mé rodiny i rodiny mé ženy, neboť jsme byli oba vedeni k odporu proti nepravostem, které napáchal tehdejší režim a které se nás až existenčně dotkly. K podpisu Charty jsem neměl odvahu, přestože již v březnu 77 jsem tu možnost měl, protože jsem měl půl roku před svatbou a prostě jsem se bál. S odstupem času musím říct, že nelituji, neboť s mnohými (spíše s většinou) signatářů bych nenašel společnou řeč. S podpisem Několika vět jsme pak se ženou neváhali ani okamžik. A když se v roce 89 začaly dít věci, nemohli jsme zůstat stranou. Začalo to tzv. Palachovým týdnem a vyvrcholilo v listopadu. Vzpomínám, jak jsme dodatečně slavili svátek Ludmily u švagrové a cestou domů jsme na třech sloupech na náměstí nalepili na čtvrtce ručně napsanou výzvu na podporu studentů s pozváním na náměstí příští den.
To bylo ve středu a den nato se kupodivu zaplnilo náměstí lidmi. A tak jsem se přihlásil k autorství oné výzvy a pak se vše dalo do pohybu. Ukazovaly se již vůdčí osobnosti - studenti z gymnázia v čele s Rudou Coganem, zástupci fabrik, - jedno jméno za všechny - Honza Hejtman.

Generální stávka

V pondělí 25. listopadu byla známá generální stávka, plné náměstí lidí, spontánnost, naděje. Po stávce jsem byl pozván na NV a diskutovali jsme s tehdejšími představiteli Národního výboru. Musím zdůraznit korektnost jednání a přes zcela odlišné postoje jsme dokázali být ve vyjadřování věcní a upřímní. Dohodli jsme změny na některých postech a do orgánů města i tehdejšího okresu byli kooptováni zástupci OF, které jsem spoluzakládal a měl čest stanout v čele. Na pořadu byla i možnost radikální změny ve vedení města. K ní skutečně částečně došlo, avšak s tím, abych nahradil tehdejšího předsedu pana Miroslava Kužela, jsem nesouhlasil, protože jsem neshledal pádných důvodů k tomu, aby nemohl dokončit poslední rok funkčního období. Trval jsem na tom, aby o novém vedení rozhodly řádné volby na podzim 1990.
Tak se stalo a OF ve spolupráci se stranami někdejší tzv. NF zvítězilo.
Já jsem byl zvolen starostou a tím vržen do vln politiky a musím říci, že to byly vlny nejednou velmi, velmi rozbouřené a k nadechnutí mnohdy moc prostoru nebylo.
Leč po tři volební období jsem to vydržel a postupem času se věnoval politice i na krajské úrovni. Tím jsem vlastně splnil svou zásadu, že výš než na kraj nemám ambice, a vidím, že to byla úvaha nanejvýš správná. To, že jsem byl zapojen do řízení kraje, jsem nebral jako osobní úspěch, ale jako zodpovědnost vůči místu, které je mým domovem.
A zcela zodpovědně říkám, že jsem ať už jako starosta nebo posléze jako náměstek hejtmana odevzdal maximum, třeba i na úkor rodiny, podnikání, klidu. A to vše i přesto, že jsem si byl plně vědom vrtkavosti lidské přízně.
To jsem mimochodem vstřebal bez větší úhony u vědomí, že když pomůžeš, nemůžeš sám pomoc čekat. Mnohem víc mně vadí zablbnutost dnes tak běžná a bohužel i úspěšná, že si nejsem jist, zda by pomohlo znovu se pokusit vyhecovat lidi a vystoupit na mariánský sloup. Ten revoluční klobouček ještě mám.“