Václav se narodil zřejmě roku 907, roku 924 se ujal vlády, pět let na to byl poražen římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, kterému následně platil „Daň míru". Dle legendy šlo o 300 hřiven stříbra a 300 volů (rohatých!). Tento „Tribut pacis" se nelíbil Václavovým odpůrcům, vedeným jeho bratrem Boleslavem I., na jehož hradě ve Staré Boleslavi byl Václav roku 935 zavražděn. Pravděpodobně po něm zůstal syn Zbraslav, o jehož osudu nic nevíme: legendám, dokládajícím Václavovu svatost, se nehodilo, že pozdější patron České země byl ženatým otcem. Latinská legenda „Crescente fide", sepsaná zhruba půl století po Václavově smrti, o něm nemluví jako o člověku, ale jako o „ svatém a přestatečném bojovníku Božím" či o „svatém těle svatého mučedníka".

Přibližně stejně stará německá Gumpoldova legenda, sepsaná na objednávku císaře Oty II., Václava líčí jako dokonalého křestana, obklopeného nenávistnými pohany, z nichž nejhorší jsou jeho bratr Boleslav a jejich společná matka Drahomíra. Významným propagátorem Václavova kultu byl biskup Vojtěch, sám později rovněž prohlášený za svatého: ambiciózní biskup, stojící v čele mladé diecéze, věděl, svatí mučedníci jsou chápáni jako národní velvyslanci u Božího trůnu. Tím zvyšují prestiž jak svého národa, tak své diecéze. Proto velmi usiloval o kanonizaci některého svého krajana. Přitom měl velmi omezený výběr: z význačných křesťanů jeho doby zemřela násilnou smrtí pouze Václavova babička Ludmila. Její manžel Bořivoj však byl zastáncem slovanské liturgie, což byl s ohledem na latinsky orientovaného císaře Otu II. značný mínus.

Václavovu svatořečení nahrávala rychle se šířící úcta k tomuto muži, zavražděnému u dveří chrámu. Krom toho v tuto dobu mohli biskupové na svém území vyhlašovat svaté – tuto praxi zrušil až roku 1170 výnos papeže Alexandra III. První zmínka o Václavovi jako svatém se objevuje v sakramentáři, sepsaném ve Veroně roku 990. Zajímavé je, že staroslověnský „Životopis Václava svatého", sepsaný kolem roku 995, ještě neuvádí žádný jeho zázračný zásah do děje světa. Pozdější Brunova kronika se zmiňuje o události z obléhání libického sídla Slavníkovců, k nimž patřil i svatý Vojtěch. Obléhaní tehdy žádali, aby na den svatého Václava bylo sjednáno příměření. Obléhatelé, jimiž byli Boleslavem II. vedení Přemyslovci, odmítli s tím, že uctívají-li Slavníkovci Václava, pro ně je svatým Boleslav.

Václavovu svatost hlásá i spis mnicha Laurentia, známý jako Vavřincova kronika. První jemu zasvěcený kostel, postavený ještě v X. století, stojí ve Starém Proseku, který je dnes částí Prahy 8. Starší svatováclavské legendy využívá ve své kronice Kosmas, mající zvláště spadeno na Václavova vraha, kterého líčí jako superlumpa, horšího než byl Herodes, Nero, Decius i Dioklecián dohromady. Velkým ctitelem sv. Václava byl Karel IV., který mu zasvětil i korunovační klenoty. Takzvaný „Svatováclavský chorál", vzniklý již ve XII. století, je druhou písní, zaznamenanou česky. Zněl v Betlémské kapli, stal se husitskou bojovou písní, zněl při volbě „husitského krále" Jiříka z Poděbrad a často nahrazoval státní hymnu… To však neznamená, že by světcova postava byla tak jednoznačně kladná, jak jí líčí legendy. Sporným například zůstává důvod, proč Václav pozval zpět svou matku Drahomíru, kterou před tím potupně vyhnal, i to, zda náhodou „Ukrutný mordýř Boleslav" v sebeobraně nepředešel svého bratra, který jej chtěl zlikvidovat. Tuto variantu vzájemných vztahů obou bratří naznačuje „Životopis Václava svatého", sepsaný nedlouho po popisovaných událostech.

Zvyky: ve světcův den se konávaly poutě, často spojované s uzavíráním nových smluv mezi hospodáři a čeledí. V Krkonoších končilo budařské hospodaření a stáda bývala sháněna z hor do chlévů, což se neobešlo bez bujarých oslav, jejichž následkem se dle pana Posseldta z Polubného „nejennýmu ďůčeti začly krátiť sukně, páč vo Vendoj pally pod pasáka"…

Úsloví: „Toho měl Václau poslať do Sas" naráží na oněch 300 českých volů, odváděných německému císaři.
„Je jak svatej Václau" naráží na pověst o rytířích, čekajících pod Václavovým velením v Blaníku na příležitost jít zkroušenému lidu na pomoc a mluví o liknavci, nespěchajícím s pomocí.

Pranostiky: Na svatého Václava je bláta záplava. Na svatýho Václava kamen příprava. Na Václava českého se napí vína mladého.
Jako ukázku legendického zpracovávání světcova života cituji vyprávění o jeho ženě a synovi, zachycené v takzvané „Druhé staroslověnské legendě o svatém Václavovi". Příběh se beletristicky odráží např. v Kupkových Karlštejnských vigiliích „Byl totiž kdys Václav od svých zemanů pro zrození synů donucen obcovati se ženou. Splodiv s ní syna, řekl jí: Hle, již mnoho jsme se proti Bohu provinili a nepravost učinili. Proto, když jsme dle porušené přirozenosti lidské syna přijali, toho my dva mezi sebou zanechejme. Ty mě měj za bratra a já tebe za sestru budu mít. A ona na tu věc přistoupila a před samým Bohem se k ní zavázala. Přesto však s milým služebníkem Václavovým zhřešila, což na nich světec poznal. Tu jí řekl: Proč jsi selhala před Bohem? Bylo ti možné se provdat neb neprovdat, ale teď se neopovažujte nikomu o tom zmínit, dokud já si to nerozmyslím. Poté uspořádal hostinu, na níž matku svého syna provdal za jejího milence. Pozoruhodné je, že legenda nemluví o Václavově svatbě s onou ženou ani o jejich následném rozvodu.   Aleš Jaluška