K nástrojům, jež se při exekucích používaly, patří charakteristické dvouruční meče. Poprava mečem byla považována za projev milosti. Pokud se katovi povedlo setnout hlavu jedinou ranou, byl to rychlý způsob smrti. Katovi při exekuci záleželo na jeho profesní cti. Prokazoval tím dozajista svou zručnost, ale také na jeho vlastním životě. Špatně provedená exekuce pro něj mohla mít tragické následky.

Popravčí meče, na rozdíl od „bojových", mívaly čepele slabší, pružnější a ke hrotu pádnější. Ve sbírkách jičínského muzea se dochoval popravčí meč o celkové délce 120 cm a datovaný pravděpodobně do 16. století. Masivní meč má rovnou širokou čepel zužující se postupně k otupenému hrotu. Je řazen k ranému typu popravčích mečů, kdy měl tento typ ještě podobu mečů bojových, bez výzdoby klasickými motivy výkonu spravedlnosti (šibenice, lámací kolo, okovy, apod.).

Po obou stranách čepele se táhnou tři úzké žlábky, jejichž třetinu délky překrývá ornamentální rytina. Dlouhý dřevěný jílec potažený černou kůží a obtočený drátem od záštity po hlavici je uzpůsobený pro úchyt oběma rukama. Hlavice jílce má tvar zploštělé koule zdobené bohatou plastickou profilací a je zakončená kuličkou, v níž je roznýtovaný řap.

Poměrně dlouhá příčná záštita neplní u těchto mečů funkci ochrany ruky. K ramenům záštity na koncích rozšířeným a po celém povrchu zdobeným stáčeným plastickým dekorem jsou připojené záštitné oblouky vyztužené příčkami ve tvaru V. Není jasné, zda jičínský popravčí meč sloužil svému účelu. Pro značnou hmotnost a nevyváženost tohoto nástroje spravedlnosti však o jeho použití existují pochybnosti.⋌Hana Macháčková