Při čtení článků v novinách o té nešťastné paní učitelce, co si nemohla nijak pomoci proti surovosti žáků, jsem vzpomněla na svůj příběh v roce 1968 v ZŠI Dětenice, kde jsem nastoupila jako vychovatelka. Tenkrát jsem podporovala zřizování Dětských vesniček, prodávala losy, jeli jsme se podívat na výstavbu první DV v Doubí - litovala jsem opuštěné a strádající děti, které potřebují lásku.

Ale tam, jak se ukázalo, byla horda sígrů, kteří byli sice mláceni, ale museli dostat to nejlepší jídlo, dostatečně se vyspat - byl tam celý štáb zaměstnanců, zdravotnice, učitelky – ale znalosti těch chlapců, různého věku, byly velmi ubohé - sotva se dovedli podepsat.
Ve dne sloužilo několik vychovatelů, v noci pak jen jeden. Po zapracování na mě přišla také samostatná noční služba.

Moje noční - léto 1968

A tak přijde večer a dítka k nalezení nejsou. Jeden za plotem, druhý před domem, čtyři nahoře zapalují sirky, a pět až šest se schovává v trávě. Vztyk a zalehnout - a jeden po druhém se krčí za stromy, hází hroudy a kamení. Ale to nic, to ještě není ta hlavní atrakce.

Přijde chvíle, že dítka milená tma do zámku vyžene, a ona pak své sportovní znalosti využívají. Po římse někteří šplhají, přes schody a ochoz ve vteřině přeletí, i hod do dálky cvičí: jestli se vychovatelka někde objeví, tak co najdou, to po ní hodí. Padají ohryzky, jablka, koště, ručníky, klacky a židle. Pane bože, jeden život jsi mi dal, nenech ho zmařit dítkám nevinným… A než modlitbu domluvíš, i kbelík letí - a rovnou na schody. A ještě rána nedozněla křáp, sklo se rozbilo na hale a ze dveří vyletěla židle. Musí člověk chválit práci dřívějších mistrů truhlářů: čtyřikrát židle ze dveří vyletí- a pokaždé jí nohy zůstanou. To jen noční stolky nevydrží. A tak člověk rezignuje; Gézy hod z okna – přijala jej matka země hodně tvrdě, a když nahodilý návštěvník šel kolem okna, marně přemýšlel, kde se tam vzala ta žlutá prkýnka.

A tak člověk jde na služebnu a přeje si mít křídla, aby mohl oknem nepozorovaně uletět. Dveře zavře ustaraná vychovatelka a zapřísahá se, že je již neotevře. Ale než větu domyslí - na dveře rána jako z děla a komu by nervy vydržely? Za dveřmi leží klacek a vedle něj zelené padavky. A než se člověk otočí, kterýsi dobrodinec naň z ochozu míří ranami dobře mířenými. Málokterá se trefí vedle. A tak člověk zazoufá a kouká, kolik je hodin. Jak dlouho ještě to eldorádo bude trvat.

Je deset, a šest párů nohou ještě po schodech dupe. Nahoru a dolů - letí tlupa a ozdobné sloupky zámku se dobře hodí za schovávačku. – A tak se stane, že člověk vyjde, povzbuzen srdnatostí – vstoupí do krupobití, dřevobití, židlobití a sklobití - že vyjde jak posel míru k vyjednávání: pojďte, ovečky moje, s duší bílou i s duší černou. Já vám požehnám. Šest postelí se plní a šest kluků neochotně poslouchá. V teplácích nalezlí, přes postele se převalují a bezděčně poslouchají - tak nepozorně, že jedno slovo nevyslovené - a nové rány na dveře. …Mám stádo divokých koní… a člověk vzpomene na Žižku. Ještě že ho napadlo být slavným. Na Žižku a na Husa vždycky člověk někoho chytne. Ještě že žil Hus, Žižka, Jan Roháč, Prokop Holý a Jan Ámos. V té chvíli je člověk ocení, když mu pomalu zachrání život. Či kolik kbelíků na hlavu stačí, aby jeden dodýchal?

Úklid nepořádku

A tak přijde ráno a ta vychovatelka, „co vychovává"- neslyšně chodí chodbami, halami a schody a sbírá, co bujný večer roznesl. Sklo, maltu, papíry, zelené švestky a zlámané násady od košťat. Tichounce a nepozorovaně smetá, sbírá a odnáší, aby, až se budou služby střídat, byl domov čistý a uklizený.

A ještě se neví, jestli člověk nenajde poznámku ve služební knize: v ložnicích byl nepořádek a pod okny rozbité sklo… Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a před nenadálou smrtí chraň mě, ó pane…   Květa Turková