Snopy žita se rozvázaly, rozprostřely na mlat, do středu klasy k sobě, a cepy stejnoměrně tloukly do obilí – pojď na mlat, pojď na mlat – cepová sláma byla velmi důležitá. Ve většině stavení se s ní nacpávaly štrozoky (matrace) a hlavně se z ní dělala povřísla.

Po vymlácení byla cepová sláma rovná, dlouhá a nezcuchaná. Po sklizni žita byla doba, kdy se dělala povřísla. Silná hrst žita se rozdělila na dva díly, vymlácenými klasy k sobě a zakroutila se okolo sebe jako klička, jedna půlka se s druhou uvázala na uzel. Pevnost povřísla se zkusila přes koleno. Někdy se přetrhlo; na mlatě to tak nevadilo, ale horší to bylo na poli. Pár ženských dokázal za den nadělat hromady povřísel. Ta se pak svázala do otýpek – když šli sekat pšenici a byla krátká stébla, vázala se do těchto povřísel.

Některé obilí škrábalo. Při odebírání a vázání nosila maminka navlečené na rukách ustřižené punčochy. Některé obilí rozškrábalo paže až do krve.
Když dozrál ječmen a oves, posekané obilí se pokládalo na řádky. Pak šly ženské a sbíraly ze řádků náruče tohoto obilí – vždycky si hodila nejdříve povříslo a na něj dvě až tři náruče obilí. Povříslo se pak k sobě oběma konci přitáhlo, zakroutily se oba konce okolo sebe, do tohoto zákrutu se zapíchl roub a celý úvazek se zastrčil roubem dospodu. Snopy bývaly velké a škrablavé a roub usnadňoval podstrkování omotaného uzlu pod povříslo. Při vázání suchého zralého obilí měly ženské ruce a paže rozdrásané až do krve.

Příprava na sklizeň
Dobrá selka měla vše nachystané. Když dozrála pšenice, ječmen a oves, naložily se otepi povřísel na žebřiňák a jelo se na pole. K tomu přibyl i len, který dělal krásná modrá pole; ještě před žitem se ručně trhal – když odkvetl a stonky byly zralé, šly ženské řadami vedle sebe, vždycky se vzalo do ruky hrst hlaviček a vytrhlo. Len se pokládal na pole do rovnoměrných řádků a tam zůstal do obracení a pak až do úplného usušení.

Pak se vázal do povřísel. Stejně jako oves. Ovesné pole bylo moc krásné - bílá krátká stébla a celý klas ověšený dlouhými nesčetnými špičatými válečky na neviditelných nitkách, které při závanu větru šuměly. Oves se sekal na řádky kosou, pak za slunného počasí šly ženské a každá měla svůj řádek , a oves roubem obracela. Roub byl slabý, zaoblený delší kolík, na konci s dlouhou špicí, kterým se vždycky kus řádku ovsa nabralo a převrátilo a tak až celé pole. Oves se nechal za slunného počasí schnout a pak se vázal do nadělaných povřísel roubem, snopy ovsa byly veliké otepi.

Vázání byla práce velmi důležitá, neboť ty veliké snopy musely snést napichování vidlemi a nakládání na fůru. Někdy se snop roztrhl a to se pak muselo povříslo znovu navázat. Když koně odváželi fůry ovsa, vesele řehtali, neboť už na poli dostali svůj podíl – snop ovsa. To bylo krmení pro koně a drůbež. „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa, když já jim dám jetele, oni skáčou vesele" – jak zní v lidové písničce.

Když jsme šli v létě na pole, mezi obilím byly lány rozkvetlého jetele. Byly to velké vonící modrofialové lány, plné čmeláků a včel. Vždycky navečer jezdili ze statků pro krmení, s krásnými silnými koňmi sedlák s čeledínem, s kosou a fasuňkem. Jetel byl nízký a šťavnatý, to byla pochoutka pro koně, krávy, kozy i králíčky.

Pole pšenice
Malebná pastva pro oči byla pole zlaté pšenice, zelené řepy, pole brambor, ječmene, jetele a ještě zeleného ovsa, který dozrával nejdéle. Někde už strniště a na něm panáky. Když panáky sedláci odvezli, byl na strniště volný přístup: na ta bližší se vyháněly husy a ty si nasbíraly tolik zrna, že měly ohromná volata až pod zobák a pilný pasáček si ještě nesl domů kytice nasbíraných klásků. ⋌Květa Turková