Jan Sezima (40 let), ředitel ZŠ a MŠ Na Daliborce:
V roce 1989 mi bylo 12 let, ale listopadové události pamatuju velmi dobře. Vnímal jsem tu dobu jako něco výjimečného, ojedinělého, i když jsem neměl přesnou představu o tom, co vše se děje. Utkvělo mi v paměti nejen sychravo a sníh, ale například to, že se celá jedna zeď samoobsluhy na sídlišti, kam jsme chodili, stala jednou velkou výlepovou plochou, vzpomínám, jak byli učitelé ve škole rozpačití a nevěděli, jak se ke všem těm událostem postavit. Nakonec se chopil iniciativy mladý učitel přírodopisu Jiří Rejmont a vysvětlil nám vše, co jsme byli v tomto věku schopni pochopit. Dokonce s námi nacvičil jakési „představení“, v němž jsme v celém širším okolí ve stylizované zkratce předvedli, co se v Praze událo, demonstrovali jsme, zpívali Modlitbu pro Martu…. Samosebou jsem brzy pocítil všeobecné uvolnění a lepší atmosféru ve společnosti.
Lze říct, že mě všechna očekávání nezklamala. Už jen proto, že zatímco tátovi nebylo dovoleno studovat, kdežto já i mí bratři můžeme jít cestou, kterou jsme si vybrali sami.

Oldřiška Tomíčková (56 let), historička Městského muzea Hořice:
V listopadu 1989 jsem byla na mateřské dovolené, a tak jsem vše mohla sledovat jen zpovzdálí. Bylo jasné, že se socialistický blok hroutí a i u nás se schyluje k událostem, které povedou ke změně, ale i když jsme poslouchali zprávy Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, zrovna 17. listopadu jsme vynechali a o zásahu proti studentům na Národní třídě jsme se dověděli na ulici od manželovy kolegyně Evy Kumberové až druhý den. Hlavním pocitem byla radost, že konečně je to tady! A jestli následný vývoj splnil mé očekávání? V zásadě ano, i když nic není bez chyb. Někteří lidé mají ovšem krátkou a selektivní paměť. Vzpomínají na výhody, ale nezmiňují zavřené hranice, prázdné regály obchodů, nemožnost studovat, povinné schůze, strach zajít do kostela…   (jiv)