Stipendium, které jsme dostávali na začátku měsíce, stačilo jen tak tak na živobytí a zaplacení dluhu v hospodě Na Růžku naproti Masarykovy koleje v Dejvicích. A to je pravda pravdoucí.

Všichni studenti z Masarykovy koleje se rozběhli, aby si našli nějakou práci během letních prázdnin. Dobře platili v uhelných dolech. Já, jelikož jsem byl z hospody a vyznal se v obsluhování hostů, našel jsem si místo jako číšník v lázních. Byly to Lázně Bělohrad, blízko Jičína v Českém ráji. Na co se tam návštěvníci lázní jezdili léčit, to já nevím. Vím však, že po celou sezónu tam bylo veselo.

Výborný studentský orchestr vyhrával v Bažantnici k tanci i poslechu. Některé muzikanty vysokoškoláky jsem znal, ale byli to většinou starší „věční studenti". V hotelu v lázních jsem měl jako číšník rajon deseti stolů, stejně jako ostatní profesionální číšníci. Obdivoval jsem je jak byli rychlí a dělali okolo stolů zatáčky v plné rychlosti. Chtěl jsem je napodobit a jednou, když jsem nesl jedné paní po obědě ještě koláček na podnose, udělal jsem okolo stolu zatáčku v plné rychlosti, ale koláček udělal „žabku" z podnosu jedné mladé paní do klína mezi nohy. Abych zachránil situaci, aby nikdo neviděl, co se stalo, přiskočil jsem a šáhl té mladé paní mezi nohy, abych vylovil ten koláček. A to byla chyba. Manžel té mladé paní to nerad viděl a obořil se na mě: Vy sprosťáku, budu si a vás stěžovat. Nakonec si ale nestěžoval a smál se na celé kolo stejně jako všichni v jídelně.

Milí kamarádi, studenti, budete-li i vy někde servírovat, na stůl dávat, z mého příkladu si poučení vemte a držte se ho jako přikázání, ať budete servírovat mladé nebo staré paní.    Lubomír Hromádka