Málo platné, pořadí v každé kategorii porota sestavila, nějak se ceny rozdat musely. A děti si uvědomily, že poctivá příprava se vyplatí. Výkonnostní rozdíly byly. Taky rozdíly v pojetí. Někdo přišel s pohádkou, či jiným příběhem od klasiků, jiný si své vyprávění napsal sám. Tady ostatně byla jedna ze závažných rad na závěr poroty. I vyprávění ze života mělo by mít svou pointu, být vygradované, prostě měl by to být text se všemi zásadami dramatického díla. Ne všem se tohle povedlo. Ale na některých příkladech bylo znát, jak se děti navzájem okoukávají – učí.

Setkání je přátelské. Starší děti chodí do knihovny už několik let, s porotou se znají. A porotci vidí na nich pokrok. Jisté je, že lépe se poslouchá, takový účastník, kterého někdo připraví. Ať rodiče, nebo dramatický, či jiný kroužek ve škole. Hoši Elisovi z bukvické MŠ neumí moc číst, tak mají svou pohádku naposlouchanou z cédéčka. Zajímavé je, že vystoupení menších dětí bylo delší, než dětí starších. Ať jde o text prozaický, nebo básnický. Starší děti už mají cit na proporce. Chápou, že i škrtání je tvůrčí činnost.

Samozřejmě veškeré vyprávění bylo zpaměti, i to nejdelší. Nápověda od kamarádu byla minimální. Přesto všichni pečlivě po skončení poslouchali rady porotců: Hlasitost, pečlivé vyslovování, kontakt s divákem, tempo. Je třeba znát svůj text a vědět, co a proč to říkám. Děti se pomalu učí vystavět příběh tak, aby měl pointu na správném místě a byl zajímavý.

„Čteme všichni - vypráví jen někdo.“ Tak stojí v pozvánce k setkání. Děti chápou, někteří teprve pochopí, jaká je slast četby, tvorby vlastního textu, a jak obtížné, ale i krásné je převyprávět příběh druhému.    proChor