Asi proto, že více bylo těch mladších, vyprávěli účastníci hlavně texty zavedených autorů, méně bylo těch, kdo si své vyprávění sami napsali. Tedy těch, kteří směřují k vlastní tvorbě, víc prozaické, že básnické. Všichni vyprávěli své texty zpaměti, to už je samozřejmé. Zejména u malých dětí jest to obdivuhodné. Inu lidé z knižního světa už takoví jsou. Slovo mluvené, či čtené je pro ně důležité. Mnoho mu obětují. Ale obětovat nemusí, je to pro ně radost.

Bylo zajímavé sledovat výběr textů, neboť on charakterizuje člověka, který onen text vypráví. Čapek, Suchý, ano, samozřejmě Čtvrtek. Autorky dívčího čtení, jako Ivona Březinová a další. Z vlastních textů šly náměty od vyprávění banálních příběhů ze života, až po vlastní verze Krakonoše.

Neměla porota věru lehkou práci. Pokusit se roztřídit soutěžící a oznámkovat první cenou až čestným uznáním? Nebo těm kvalitnějším jen přidělit diplom a zbývajícím list za účast? Jsme v době, kdy ve škole se od známkování v některých případech upouští. Porota nakonec volila první způsob. Ne proto, aby si ušetřila nelehkou kvalifikační práci. O známku tady totiž nejde.

Druhý její problém byl v tom, jak hodnotit vlastní texty. Zavést pro ně zvláštní kategorii? Těžké rozhodování. Sám si své vyprávění vymyslet, to je přece další složka tvorby. Ale vždyť nám jde o radost z díla. Takže tohle není důležité.

Je pěkné, že si spolu i vzájemně povídáme. Žáci, učitelé, pořadatelé. A tady se objevil návrh, chodit místo školy rovnou do knihovny. Vyvolal bouřlivý souhlas. Je to vtip? Proč? Vždyť jičínská knihovna je opravdu dobrá.     proChor