Novou expozicí chtějí přiblížit objevy loňských záchranných archeologických výzkumů na Jičínsku, které odhalily například kousek raritní neolitické sošky Jičínské venuše při stavbě Pavilonu A. "Archeologie prostřednictvím poznání pomáhá vytvářet pouta k místům, kde žijí dnešní lidé. Historie mě zajímala od malička," říká archeolog Regionálního muzea a galerie.

Novou výstavou se snažíte přiblížit archeologické objevy z loňských záchranných výzkumů. Stihli jste jich docela hodně…
Nemůžeme si vybírat. Záchranná archeologie funguje při jakýchkoliv zemních pracích. Kontrolujeme, jestli nedochází k narušení nějakých vzácností. Takže za rok objedeme třeba 300, 400 staveb. Z toho jsme loni měli 28 pozitivních nálezů. Spočítali jsme, že jsme přitom najeli tolik kilometrů, jakoi do Pekingu a zpátky, vykopali jsme 1300 kilogramů nálezů, atd.

Co nacházíte nejčastěji?
Záleží na lokaci. Samozřejmě máme přehled o známějších, důležitějších archeologických lokalitách. Poznání se sbírá už někdy od 19. století, takže je obrovská databáze veškerých archeologických záznamů. Takže když na místo jedeme, už víme, že bychom mohli na něco narazit. V otevřené krajině, která je využívaná zemědělsky, nacházíme hlavně relikty pravěkých situací z mladší doby kamenné od prvních zemědělců až po raný středověk. Jiné je to například ve městech nebo na středověkých hradech.

Setkáváte se tím, že lidé nadávají na archeology kvůli zdržování staveb?
Denně. Nebo alespoň dost často. Veřejnost z nás má často obavy. Na internetu si přečtou, že při výstavbě obchvatu města archeologové zkoumali půl roku. A pak si myslí, že budeme půl roku i na stavbě jejich rodinného domku. A to je také jedním z cílů této výstavy. Na každém plakátu je napsané, jak dlouho jsme na místě výzkum prováděli. U rodinných domků je to záležitost jednoho až tří dnů. Chtěli jsme ukázat, že když něco najdeme, neznamená to, že se tam usídlíme na několik let.

Jiří Unger

Odjakživa jej lákala historie a archeologem chtěl být už od první třídy. Pochází z Turnova, ale studia a práce jej na čas zavála do Prahy. V roce 2020 se ale rozhodl vrátit do rodného regionu a v listopadu nastoupil na volné místo archeologa v jičínském Regionálním muzeu a galerii. "V Praze už mě to nebavilo, chtěl jsem se vrátit domů," říká. Kromě Jičínska zkoumá archeologická naleziště také po celém světě. Před nedávnem se například vrátil ze služební cesty v Súdánu.

A co když na něčí parcele skutečně něco najedete?
Pokud to bude klasický nález, můžeme skutečně za tři dny být pryč. Pokud tam budete mít třeba pohřebiště, může se to protáhnout. Ale my se vždycky pohybujeme jen v těch místech, kde se bude kopat, nebudeme prokopávat celou parcelu. I když se stalo, že někdo nechtěl mít pod domem hroby. Pak se domluvíme, že vezmeme celou plochu, všechno zdokumentujeme, nakreslíme, naskenujeme. Protože jakmile nález odvezeme, už to po nás nemůže nikdo zkoumat. Proto musíme všechno precizně zaznamenat.

Co z loňských nálezů bylo podle vás nejvíce přelomové?
Určitě nejstarší stavební fáze hradu Kost. Z písemných ani ikonografických pramenů nebylo známo, že na místě byla kamenná stavba. Předpokládal jsme, že tam stála nějaká forma dřevěného hrádku. Ale že se tam rozkládal mohutný kamenný hrad bergfritové dispozice (velká válcová věž, jejíž zdi dosahují tloušťky až 3,5 metru), to potvrdil až náš archeologický výzkum. Nebo nález při rekonstrukci tvrze v Samšině. Z písemných zmínek jsme věděli, že pochází ze 14. století, ale při odkrytí podlahy se podlahy podařilo objevit ohořelé pozůstatky dřevěného zemanského dvorce ze 13. století.

Na staveništi v Jičínské nemocnici jste objevili kousek ruky tzv. Jičínské venuše. Čím je tak přelomová?
Jedná se o část neolitické plastiky. Sošky z tohoto období většinu znázorňují ženy v konkrétních pozicích a nejvíce podobných nálezů pochází z jižní Moravy nebo horního Rakouska. Ale tady v Čechách je takových fragmentů velice málo. Do dnešního dne se našlo jen asi 40 kusů. Proto je ten nález výjimečný a dává nám nahlédnout do duchovního života lidí v mladší době kamenné. Ty sošky jsou obvykle vyobrazeny v jakémsi adoračním gestu, takže pravděpodobně představují bohyně nebo kněžky. Nejspíš budou mít souvislost s nějakým kultem, rituálem.

Jak Jičínsko vypadalo v období neolitu?
Typickou vesnici si můžete představit jako pět až deset takzvaných dlouhých domů. Skutečně byly dlouhé, mohly dosahovat až dvaceti nebo padesáti metrů. A samozřejmě i krajina se stávala kulturní, člověk ji začal měnit. Je to období prvních zemědělců.

Jak lidé v tomto období žili?
Dnešní archeologie velice úzce spolupracuje hlavně s přírodními obory, takže díky analýzám například izotopů stroncia můžeme třeba rekonstruovat mobilitu tehdejších lidí, kde se narodili, kde prožili svůj život. Další izotopové analýzy mohou třeba ukázat, jakou měli stravu, jestli převládala masitá jídla a tak dále. Jsme schopni i rekonstruovat, co se v keramických nádobách vařilo. Pokrok jde díky přírodovědným oborům mílovými kroky.

A co se tedy v těch nádobách vařilo?
Většinou nějaké obilné kaše. Zatím neznáme příliš velké spektrum jejich jídelníčku, ale to se může třeba v horizontu pěti let změnit. Budeme schopni si představit jejich kompletní jídelníček.

V souvislosti s krajinou Jičínska v pravěku se hodně mluví o kultuře popelnicových polí. Co si pod tím lze představit?
Už podle názvu víme, že tento kulturní okruh pohřbíval žehem. Popel zemřelého sypali do keramických uren a každý hrob ještě obsahoval další nádoby, ve kterých mohly být potravinové milodary nebo další předměty používané při pohřebních rituálech. Pohřebiště mohla čítat až několik tisíc hrobů, byla to obrovská pole. Když se dnes pole obdělávají, dochází k ničení, ale také vyorávání hrobů na povrch. Tato kultura zde žila v období mladší doby bronzové, kdy docházelo k dynamickým událostem a změnám. Pojí se s tím úzké kontakty se středomořím, budování hradišť, doklady o specializovaném válečnictví. Proto jsme také výstavu, kterou o kultuře popelnicových polí plánujeme na letošní léto, nazvali Bohové a hrdinové. Chceme ukázat, jak fungovala tehdejší společnost.

Řidič srazil v Jičíně dvě nezletilé dívky
Řidič srazil v Jičíně dvě nezletilé dívky, policie po něm stále pátrá

Můžeme v tuto chvíli datovat, od kdy je náš region obydlený?
Je to asi 350 tisíc let před Kristem. Z té doby se nalezl asi jen nějaký zoubek, ale první větší civilizační okruhy přišly právě s prvním zemědělstvím. Budování osídlení a vznik domů trvale vyčlenil člověka z přírody. Už nemusel kočovat za stády zvěře a podle ročních období, ale už se vyčlenil z toho neustálého cyklu a založil stálá sídla. Je to něco jako průmyslová revoluce v 19. století.

Když se vám podaří nalézt například nějaký střep, podle čeho poznáte, jak je starý?
Materiál je vždycky trochu jiný, navíc se keramika vyvíjela jak technologicky, tak byla ovlivněna módními vlivy. Nejlépe nám o stáří hovoří profilace okraje a pak samozřejmě výzdoba na povrchu té nádoby. V čase se to výrazně měnilo a my už máme chronologické řady té keramiky. Takže často už v terénu poznáme, které období zkoumáme. Samozřejmě pak máme k dispozici různé analýzy, jakýkoliv spálený materiál nám poskytne další data.

Proč jste se stal archeologem?
Už v dětství byla moje nejoblíbenější knížka Bohové a hrdinové antických bájí od Vojtěcha Zamarovského. A už v první třídě, když spolužáci hlásili, že budou kosmonauti a popeláři, jsem řekl, že budu archeolog.

Jaký přínos má pro naší civilizaci to, že se dovídáme podrobnosti o životě lidí z dávné historie?
V roce 1920, kdy se archeologie teprve etablovala, se poznání točilo okolo legend. Například o Praotci Čechovi. V dnešní době, když jdete do knihkupectví, je tam spousta knížek o archeologii. O dobách nepsané historie dnes víme opravdu hodně. Před sto lety jsme to vůbec netušili. Určitě je to důležité k vytváření pouta s místem, kde dnešní lidé žijí. Jde to ruku v ruce i se současnou kulturou.

Můžete prozradit nějakou kuriozitu z loňska, kterou si mohou lidé prohlédnout na jičínské výstavě?
Loni na konci dubna nás zavolali k rekonstrukci kláštera v Nové Pace. Při prosekávání části zdi se dostali do dutého prostoru a v tom prostoru bylo vidět visící tělo ve starých hadrech. Vůbec jsme netušili, co to je. Samozřejmě si hned vybavíte všechny historky o zazděných lidech. Když jsme otvor zvětšili a tělo vytáhli, zjistili jsme, že to byla figurína navlečená v hadrech a měla kolem krku psaní. Nějací pánové v roce 1957 zazdívali šachtu a udělali si takovouhle legraci. Bylo to příhodně v předvečer pálení čarodějnic. Ale Život bez bariér si ji tam nechal a někde ji vystaví. I oni se tomu hodně smáli.