"Do první třídy jsem vstupoval v Jičíně, v září roku 1943, v době, kdy naše zem byla okupována německým vojskem. Bylo to jeden a půl roku po smrti táty, který zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Nad katedrou visely portréty prezidenta dr. Emila Háchy a říšského vůdce Adolfa Hitlera," vybavuje si MUDr. Hofman.

Lékař Vilém Hofman z Libáně nastoupil svoji dráhu školáčka v září 1943.
Do první třídy, tzv. „kašičky", vstupoval v Jičíně v temné době, kdy v noci musela být zatemněná i okna. V době, kdy naše zem byla okupována německým vojskem a kdy náš stát se nazýval protektorát Böhmen und Mären.

Vilém Hofman dále píše: „Byla to škola chlapecká, kde nás uvítal pan učitel Josef Klos. Poučil nás, že vždy, když on, nebo pan řídící vejdou do třídy, musíme se postavit a pozdravit zdviženou pravou rukou.

Sešity na psaní jsme neměli, byly to malé břidlicové tabulky, na kterých se psalo takzvaným pisátkem bílé barvy. Nepříjemně to skřípalo. K tabulce patřila i malá houbička, kterou jsme tabulku smývali. Ve které lavici jsem seděl a s kým, to si bohužel, už nevybavuji. Protože některé jičínské školy byly v té době využívány německou armádou, například jako lazarety, měnili jsme během těch dvou posledních válečných let několikrát budovu školy a také dobu vyučování. Byly to na příklad budova nynější strojní průmyslové školy na Komenského náměstí a novoměstská škola.

Někdy jsme chodili do školy dopoledne, někdy odpoledne. Pamatuji se, že když jsem chodili do školy na Komenského náměstí, třídy byly samozřejmě vybaveny pro větší žáky a tak mně vyšší spolužák pomáhal při věšení kabátu, protože věšák byl pro nás příliš vysoko.

Pan učitel Klos byl hodný a nepamatuji si, že by někdy někoho uhodil.
Nejdůležitějším předmětem byl německý jazyk. Učili jsme se ho za pomoci velkých barevných obrázků, které pan učitel věšel na tabuli. Byla to různá témata. Pamatuji se na „Familie Müller". Byl to obývací pokoj, kde byli rodiče a dvě děti. Holčička hrála na klavír- "Erika spielt Klavier", říkali jsme. Dalším obrázkem byl selský dvůr, kde byla domácí zvířata. „Ein Esel, eine Khu, ein Schwein, ein Pferd". To byly naše základy němčiny. A také číslovky do deseti.
První česko – německá zpráva

Jako kluci jsme si hráli, samozřejmě na vojáky. A protože jsme v té době znali pouze německé, tak naše řízné vojenské povely zněly: „Ein Mann, eine Frau, ein Kind." Během posledních válečných měsíců, tedy do května 1945, jsme několikrát do školy vůbec nešli. Jen jednou za týden pro úkoly. Školy byly zaplněné raněnými vojáky a takzvannými národními hosty,tedy německými civilisty, prchajícími z východních území před postupující Rudou armádou.

Mé první vysvědčení (Schulnachricht - Školní zpráva), v roce 1944, bylo dvojjazyčné. V prvním pololetí jsme dostali pouze jednu známku za celkový prospěch. Dostal jsem „Gut – dobrý". Šel jsem domů a prozpěvoval jsem si: „Mám dvojku, ale dvojka je vlastně jako jednička. Tak nějak mne tenkrát utěšil pan učitel, když viděl, že jsem posmutnělý."     Vilém Hofman, Libáň