Klášter kartuziánů ve Valdicích u Jičína byl založen roku 1627 Albrechtem z Valdštejna (1583–1634) jako součást konceptu barokní komponované krajiny projektované kolem jeho rezidenčního města Jičína.


Raně barokní areál kláštera byl místem staletého působení přísného poustevnického řádu, jehož posláním bylo mimo jiné pečovat o zde založenou rodinnou hrobku Valdštejnů. V roce 1782 byl klášter nařízením císaře Josefa II. zrušen a v něm uložené Valdštejnovy ostatky byly o tři roky později exhumovány a přeneseny do kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti.
Dlouho chátrající objekt kláštera našel své využití teprve v polovině 19. století. Roku 1857 v něm byla zřízena věznice, působící v místě dodnes.
Jedná se o nejstarší stále existující vězení na území České republiky, které se v současné době stalo místem výkonu nejtěžších trestů. Vězení ve Valdicích představuje svébytnou kapitolu historie tohoto areálu. Je nejen místem dávných i současných výkonů trestu, ale i politické perzekuce v minulosti.


Výstava je otevřena do 3. února 2008.
Jičínské muzeum najdete na náměstí, v paláci založeném roku 1625 Albrechtem z Valdštejna, kterému Jičíňáci říkají zámek. K zámku Smiřických, poškozeného slavným výbuchem roku 1620, nechal Valdštejn přistavět další křídla a dvě nádvoří a celý komplex spojil s pozoruhodným kostelem sv. Jakuba.


Vznik žaláře na místě bývalého kartuziánského kláštera souvisel s vytvářením moderní veřejné správy v 50. letech 19. století. Součástí tohoto procesu se stalo také zestátnění vězeňství, které si vyžádalo nutnost budovat státní trestnice.

Kartuziánský klášter

Zakládací listina valdické kartouzy nesoucí pečeť vévody Albrechta z Valdštejna pochází z roku 1627. Barokní stavba, realizovaná v podstatě podle původního projektu Valdštejnova dvorního architekta Andrea Spezzy, přivítala první mnišské obyvatele o pět let později. V době třicetileté války byl klášter opakovaně vypleněn saskými, švédskými i císařskými vojsky.


O století později přežil pruský zábor, nikoli však josefínské reformy. Roku 1782 vydal císař Josef II. dekret, kterým rušil kláštery rozjímavých a žebravých řádů, mezi něž patřili také kartuziáni. Veškeré klášterní zboží se stalo předmětem dražeb prováděných za směšně nízké ceny. Po vydražení inventáře došlo i na vlastní klášter. Opuštěný komplex nakonec koupil kníže Ferdinand Trautmannsdorf, který zde zřídil obydlí pro knížecí úředníky, nádeníky, dále skladiště a obilní sýpky. Barokní stavba však postupně chátrala, a proto ji Trautmannsdorfové, zřejmě s povděkem, odprodali rakouskému státu. Kupní smlouva datovaná 7. 6. 1856 zněla na 40 tisíc zlatých. Erár souhlasil se zaplacením této sumy s vědomím, že bývalou kartouzu přemění v mužskou trestnici pro nejtěžší provinilce.

Za císaře pána

C. k. trestní ústav v Kartouzích byl určen pro odsouzené na více než 10 let odnětí svobody. Po rozšíření bývalých mnišských cel přibyla 17. července 1857 do nově otevřené trestnice první část trestanců z nedávno zrušeného vězení na Špilberku. Mezi prvními novými nedobrovolnými obyvateli byvšího kláštera nacházíme i legendami opředeného loupežníka Václava Babinského, který si tu odpykal zbytek svého dvacetiletého trestu.
Stravování, šacení a vůbec celé zaopatření všech asi šesti set odsouzenců, kteří postupně zaplnili dřívější ubytovny mnichů, obstarávaly milosrdné sestry kongregace sv. Karla Boromejského. Skutečnou výkonnou mocí nad káznicí disponoval vrchní inspektor. Po odchodu milosrdných sester z Kartouz roku 1868 převzal veškerou správu trestnice stát.


Změna kláštera v trestnici si vyžádala rozsáhlé stavební úpravy. Vedle rozšíření mnišských cel byla přestavěna původní vstupní budova, zřízena pracoviště trestanců, ubytovny pro personál, u vchodů vyrostly strážnice. Neorenesanční dvoupatrový objekt správy věznice přerušil souvislou ohradní zeď na průčelní straně kartouzu.


Až do 80. let 19. století počet valdických vězňů narůstal, takže nakonec přesáhl číslo 800. Ústav byl přeplněn delikventy z různých částí monarchie. V dalším období dochází k postupnému poklesu - do první světové války se stav uvězněných ustálil na třech stech.


Vězni byli ubytováni většinou na společných celách neboli ve vazbě společné, menší část pak v samovazbě. Společných ložnic se v Kartouzích nacházelo 62 a vznikly z původních mnišských příbytků. Vnitřní zařízení vypadalo velmi prostě a živě připomínalo tehdejší vojenská kasárna.

Příjem

Nově příchozí trestanec byl po vykoupání a prohlídce odveden do přijímací cely, kde jej měli navštívit během 24 hodin duchovní, učitel a správce věznice. Ti měli navrhnout, zda bude umístěn do společné cely či do samovazby, jakou práci bude vykonávat, popřípadě zda bude povinen navštěvovat ústavní školu. Poté byl odveden do přidělené cely.


Denní rozvrh trestanců stanovil domácí řád. V letním období byl budíček v pět hodin, v zimním v šest. Po snídani, která obvykle sestávala z porce chleba a ranní polévky, nastoupili všichni do práce přerušené ve dvanáct hodin obědem. Odpolední zaměstnání trvalo od 13 do 20 hodin a už v půl deváté večer museli být všichni v posteli. Povinnost pracovat neplatila pouze o nedělích a svátcích, kdy odsouzenci navštěvovali ranní bohoslužby a vzdělávací přednášky. Porušení vězeňského řádu se „odměňovalo“ podle závažnosti daného prohřešku. Vedle mírnějších trestů typu důtky nebo odepření výhod, čekala na nepoučitelné výtečníky i samovazba zostřená půstem či tvrdým ložem nebo vazba v temnici.


Pro dnešního čtenáře bude možná zajímavým zjištěním, že v dobách habsburského mocnářství zajišťovalo vnější střežení objektu věznice vojsko. Členové stráže byli vybíráni z vybraných pěších pluků c. a k. armády a po měsíci se střídali. Strážní služba vypadala tak, že tři infanteristé se střídali během 24 hodin po 2 hodinách na určených stanovištích. Stráže disponovaly puškou s nasazeným bodlem. Zajišťování vnitřního pořádku prováděli dozorci jako zaměstnanci justice. O disciplínu a vlastní provádění výkonu trestu se starali vězeňští úředníci, což byl správce, kontrolor, adjunkt, učitel, inspektor stráže a kaplani. Zdravotní péči o trestance zajišťoval ústavní lékař.

První republika

Československá republika zrozená v říjnu 1918 přejala z dob monarchie systém věznic a trestnic. Trestnice pro muže v Kartouzích byla určena pro nepolepšitelné pachatele ze země české a z obvodu moravských krajských soudů. Za nepolepšitelné považovala tehdejší právní úprava ty, kteří byli odsouzeni třikrát za zločin téhož druhu.


Počet valdických trestanců se pohyboval během meziválečného období přibližně mezi čtyřmi až pěti sty. Podle údajů z konce 20. let převažující kategorií mezi valdickými odsouzenými byli lidé s kratšími tresty od jednoho do pěti let, doživotní trest si odpykávalo 35 mužů.


Trestanci byli tak jako před rokem 1918 rozdělováni do tří disciplinárních tříd s odlišnými právy. Na jedné cele měli být ubytováni odsouzení z téže třídy, skutečnost však tomu vždy neodpovídala.


Všichni vězni měli povinnost pracovat. Věznice zaměstnávala mnoho odsouzených ve vlastní režii, část pracovala pro soukromé firmy. Ti s kratšími tresty mohli být přidělováni k venkovským zemědělským pracím mimo ústav.


Některé výrobní činnosti jako bylo lepení pytlíků, měly ve Valdicích dlouhou tradici započatou už v době mocnářství. Zaměstnanost byla vysoká a v některých letech dosahovala více než 90 procent. Nepracovali pouze přestárlí a práce neschopní. Problémy s obstaráváním výrobních zakázek pro vězeňská zařízení nastaly až v době hospodářské krize.

Obecná nouze panující těsně po vzniku samostatné republiky v říjnu 1918 postihla také valdickou trestnici. Problémy byly se zásobováním brambory, tuky, chybělo palivo pro otop, takže žalářní ložnice nemohly být vytápěny ani v třeskutých mrazech. Zhruba během dvou let se poměry stabilizovaly. Pro zajímavost uveďme, že stanovená denní dávka chleba činila v trestnicích v meziválečném období 600 až 750 g, maso bylo k obědu dvakrát týdně.
Už v 70. letech 19. století došlo v prostoru za vězeňskou nemocnicí k vybudování komplexu, v němž se nacházely dílny a také ústavní škola s knihovnou. Škola pro trestance v Kartouzích měla mezi válkami tři oddělení - elementární, průmyslové a hospodářské. Vyučovalo se česky a německy, což vzhledem k podílu odsouzených s německou národností není nic překvapujícího. Aby trestanci nemuseli o nedělích a svátcích dlít na celách, byly v tento čas konány vzdělávací přednášky. Ve sváteční dny pořádala svá představení vězeňská hudební tělesa, pěvecký kroužek a orchestr.


Struktura personálu trestnice zhruba odpovídala stavu před první světovou válkou, s tím rozdílem, že vojsko se již v této době nevyužívalo.
Zhoršující se mezinárodní situace se promítla i do života ústavu. V březnu 1938 se za účasti ředitele Viktora Czerného nacvičoval postup při zatemňování. V dubnu a květnu se všichni zaměstnanci povinně účastnili výcviku v zacházení s kulometem, který vedli instruktoři jičínské vojenské posádky.


V době zářijové mobilizace narukovalo do pohraničí 39 valdických dozorců odhodlaných bránit svou vlast. K válce tehdy ještě nedošlo, avšak představa o záchraně míru sdílená mnohými západními politiky na konferenci v Mnichově, vzala brzy za své.

Valdice protektorátní

Od svého vzniku sloužily Kartouzy jako vězení pro těžké zločince. Brzy po Mnichovu 24. listopadu 1938 však ministerstvo spravedlnosti přeměnilo trestnici v Ústav pro mladistvé provinilce a choré vězně. Od tohoto data sem přicházeli trvale nemocní dospělí muži, kteří měli trest delší šesti měsíců. Věk chovanců se pohyboval v rozmezí 14 až 21 let.


Dne 12. července 1941 zřídily německé orgány v prostorech samovazby vyšetřovací oddělení gestapa určené pro české občany, později zde však zadržovaly také zajatce jiných národností, zvláště ruské vojáky. Mezi vyšetřovanými se nacházely i ženy.
Německá vězeňská část disponovala vlastním personálem. Někteří dozorci se zde dopouštěli hrubého zacházení s vyšetřovanými osobami. Mezi obávané muže vyšetřovacího oddělení patřili například dozorci Kortus, Rožánek nebo tlumočník jičínského gestapa Dvořák. Dvořák s Rožánkem byli po válce odsouzeni k trestu smrti a popraveni na dvoře Krajské soudní věznice v Jičíně.
(konec první části)