Nechala ho holka, tak jel. V domnění, že ji někde v Jižní Koreji najde.

Nenašel. A ještě se mu nedaří tu prezentaci prezentovat. Ale svět objel. Diváci ve stanu jsou trpěliví, občas zazní nějaký vtip. Tuší, že člověčí osudy jsou poutavější než nejpoutavější román. Tuší správně.

Takhle začal Propadák 9. června v lomu na Čeřovce, kde kdysi bývalo divadlo. Dnešní svět je trochu jiný, než býval ten obrozenecký. Parta jičínských holek a kluků, kteří moc nenosí kravaty, všechno zorganizovala, sehnala, kapely, výtvarníky, Matěje pozvala, i všechno obstarala, vznikl už čtvrtý Propadák. Opět bez vstupného. Je to v dnešní době možné? Je. Ani nezapršelo, těch pár kapek nebyl déšť.

Vraťme se k Matějovi. Je on typickým člověkem svého věku v současnosti? Pořadatelové vědí, proč ho pozvali, divákové vědí proč čekali a na co čekali. Jistě, dole na STAGE 1 burácely kapely. Tady bylo jedno vyprávění s krásným jihomoravským dialektem. Nahlížení na svět. S humorem, i když několikrát šlo o krk. Když se třeba kolo zaboří tak, že ani tlačit nejde, hranice daleko a končí platnost papírů (vízum). 1068 dní. Atd. „ Důležité bylo to hledání. Ta naděje“ Knížka vyjde v září.

Autor těchto řádků, starý pán, zatoužil odejít do tiché hospody (U Kata), sedět v rohu, zažívat vyprávění, neboť Maťo měl i kouzlo vypravěče. Tím pro něho Propadák stačí. Leč zpravodajská povinnost zavazuje alespoň telegraficky. Blízko stanu čajovna. V lese, hned vedle, jakási instalace za pomocí vlajících igelitů, čehosi barevného. Půvabné.

Květinová zahrádka, skupina dívek okolo vodní dýmky. Dole stánky s pitím a jídlem, ale i umyvárna, plachty kdo si chce malovat, STAGE 1, kde se střídaly kapely a soupeřily s těmi komorními ve stanu, atd.

Milohlídka oživená, půvabný pohled dolů i nahoru. Uvědomujeme si, my, Jičíňáci, jakou krásu tady máme? A že se najde parta, která ji oživí? Zbývá mi omluvit se blízkobydlícím za to, čemu říkají hluk. Vždyť Propadák je jen jednou do roka.     proChor