„Když jsme přijeli, opravdu byl malinký tříkilový pejsek uvázaný na řetězu,“ popisuje setkání s čivavou Bohouškem Ivana Kašpárková, vedoucí jičínského útulku, která týrané psy převzala.

„Když jsem vloni slyšela Fuliho, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. On panikařil v prostoru, byl zavřený ve sprše, přitom je tak temperamentní. Nezažila jsem to. Psi štěkají, vyjí, brečí, ale aby někdo vydával tak panické zvuky? Všechno se ve mně bouřilo, úředníci ale rozhodli psi majitelům ponechat,“ vzpomíná Ivana Kašpárková na předposlední návštěvu ve Sběři. Po půl roce se ale podařilo Fuliho a Bohuška odsud odvézt.

Bohoušek se vyloženě bál. Měl strach z jakéhokoli kontaktu s člověkem, reakce na lidi byla panická, „Podařilo se nám ho umístit do dočasné péče, kdy s ním dotyčný tráví čtyřiadvacet hodin denně, bere ho mezi lidi, psy, socializuje ho. V útulku byl asi týden,“ vysvětluje vedoucí záchranné stanice. Jakmile se najde vhodný majitel, půjde Bohoušek do adopce.

Dočasnou péči zajišťují útulku děvčata z řad venčitelů, problémové větší psy řeší zařízení přes nadaci na ochranu zvířat, která chovatelům pomáhá.

„Fulínek je menší, střapatý, hodně živý, plný radosti a pozitivní energie. Skutečně vysmátý pejsek,“ popisuje Ivana Kašpárková druhé týrané zvíře, které bylo složité transportovat. Majitelé mu nebyli schopni navléknout ani vodítko a nakonec jim utekl. Prý se ho báli. „Skočil na mne, za chvíli začal mrskat ocáskem, a to už jsem věděla, že je všechno v pořádku,“ usmívá se chovatelka při vzpomínce na adrenalínový okamžik.

Po převozu během dvou hodin projevil Fuli velikánskou radost, dostal najíst, šel na procházku. Možná poprvé ve svém životě.

„Od té doby je neskutečně veselý, říkali jsme mu Miloušek, každého miloval, každého vítal,“ pokračuje. Fuli už je v adopci u starších manželů, je to středobod jejich současného života.

Ivana Kašpárková se srdnatě staví ke každému odběru.

„Nejde o pocit strachu, ale o to, že se pořád učíte. Každý pes je jiný, je to o improvizaci, vyčíst z jeho chování co hrozí nebo nehrozí a potom přemýšlíte, zda jste to udělala dobře. Nakonec je nějaký šestý smysl, že zareagujete tak, jak se má,“ míní sympatická žena, která se celý život učí od pejsků. „Oni jsou naši učitelé, pomáhají nám posouvat hranice dál,“ tvrdí.

S citem pro zvířata se Ivana Kašpárková asi narodila. V rodině prý každý vlastní koně a alespoň dva psy.

Pes potřebuje smečku

Pes podle ní nemá být sám, když už mu nemůžeme dopřát psí smečku, tak mu musím dát lidskou. „Jako malá jsem chodila v pyžamu s polštářem pod paží spát do boudy k našemu psovi, aby nebyl sám. Nebo jsem si pejsky kradla a brala si je pod peřinu,“ vzpomíná na dětství. Chlupáče prý nepotřebovala nikdy cvičit, protože se jí vždycky přizpůsobovali. „Nejsem zastánce kynologického drilu. Ano, pes musí poslechnout, jinak má svobodnou vůli žít vedle mě a ve smečce. To je pro něho ta nejlepší odměna,“ směje se a v doprovodu svých psí kamarádů mizí na vyjížďku na šedivém grošákovi.

Další týraní pejsci čekají na lepší osud na Jaroměřsku a také v Chyjicích.