„Začalo to králíky a obecně hlodavci. Pak se to ale rozkřiklo a lidi nám začali házet kočky v pytli přímo na zahradu," říká zakladatelka facebookového profilu Kočky Jičínsko, která nyní usiluje o vytvoření útulku pro toulavé kočky v Jičíně.

„Úplně první kotě jsem zachránila, když jsem ještě byla nezletilá. Byla jsem vlastně ještě dítě. Šla jsem Lipovou alejí domů ze školy, když přede mnou někdo z auta vyhodil cosi, vypadalo to jako černý igeliťák. Ale bylo to černé kotě,“ vypráví dnes už zkušená zachránkyně zatoulaných živých tvorů.

Pak už se to rozjelo, pořád domů nosila nalezená zvířata. „Vždycky, když se objevilo něco živého a potřebovalo pomoc, donesla jsem to. Ani nevím jak, vždycky jsem se k tomu přimotala,“ vzpomíná se smíchem.

Protože Markéta chtěla se zvířaty pracovat dál, založila ve Valdicích chovnou stanici ježků bělobřichých. „Měli jsme papíry, kód a registraci, jezdili jsme i na výstavy. Ale brzo jsem zjistila, že mě to nenaplňuje. Že mi primárně nejde o chov zvířat, ale o to těm zvířatům pomáhat,“ vysvětluje.

Proto se zapojila do sítě dobrovolných dočasek, jak se skupina několika mladých lidí rozmístěných po celém Česku nazývá. „Začala jsem s hlodavci, hlavně králíky. Většinou jsou to vyhozená zvířata, některá jsou odebraná z hodně špatných podmínek, dokonce mám i jednoho králíka z laboratoře. Pak se ale začali ozývat lidé, kteří našli kočky. Městský útulek pod Zebínem má totiž pokyn se toulavými kočkami vůbec nezabývat. Za loňský rok se nám tu protočilo okolo stovky koček,“ vyjmenovává žena svoje chráněnce.

Těžký život němých tváří

Mnohá zvířata mají za sebou hodně špatné zkušenosti, bývají podchlazená, vyhladovělá a nemocná nebo těžce zraněná. U koček je navíc problém s náklady na první veterinární vyšetření. Bez něj totiž kvůli riziku přenosu infekčních nemocí nesmí mezi další zvířata.

Další si nesou těžké následky špatného zacházení původních majitelů. Například králíček Caesar měl přeraženou páteř a ochrnuté zadní nohy. Je potřeba o něj hodně pečovat, dostal speciální invalidní vozíček za několik tisíc korun a Markéta s ním pravidelně cvičí.

„Pořád doufám, že se rozhýbe. Měl by tak větší šanci na nový domov. Všem zvířatům se snažím najít nové majitele. Ale málokdo je ochotný si vzít zvíře, které potřebuje měsíčně třeba 5 tisíc na veterináře. Takže hodně zvířat má u mě místo na dožití,“ říká.

Veškerou záchrannou činnost provozuje Markéta Eremiášová dobrovolně, na vlastní náklady u sebe doma. Má invalidní důchod, donedávna byla navíc na rodičáku s tříletým synem.

Kolik peněz do veterinární péče, krmiva, materiálu a zázemí pro zvířata investovala, prý radši nepočítá. Část jde z darů lidí, většinu ale hradí ze svého. „Jsme rádi za každý příspěvek. Krmivo, léky, ale klidně i staré ručníky,“ říká. Pomohla také dotace z radnice. Největší pomoc je ale pro zvířata nový adoptivní domov, kde o ně bude dobře postaráno.

Toulavých koček přibylo, je potřeba kočičí útulek

Když se po okolí rozkřiklo, kde bydlí a že pečuje o toulavá zvířata, začali jim lidé házet kočky rovnou na zahradu. Jednou dokonce našla kotě strčené v králíkárně před domem. Z toho důvodu nyní na zahradu instalují bezpečnostní kameru.

„Koček je obecně v Jičíně moc. Každou chvíli někdo najde vyhozené kotě. Máme dokonce podezření, že tu někdo každý rok vyhazuje celý vrh koťat. Jsou vždycky geneticky úplně identická. Vedení města to nechce moc řešit, i když jsem od nich vloni dostala alespoň dotaci 10 tisíc na náklady a částečně proplácejí kastraci koček. Letos s nimi ale chceme otevřít debatu o zřízení speciálního útulku pro kočky. Já už to totiž přestávám sama zvládat, koček je čím dál víc, navíc jsme všichni dobrovolníci, často odchytáváme kočky po večerech,“ vysvětluje.

Času, energie a peněz věnovaných na péči o zvířata ale mladá žena nelituje. Vnímá to jako své poslání i jako formu terapie. Raději by prý byla v místnosti plné zvířat, než v davu lidí. O to obětavěji se ona i další dobrovolníci v Jičíně starají o zvířata, která měla na nezodpovědné nebo dokonce surové lidi smůlu