Ale vlastní práce je vidět na zkoušce. Na tu spoustu holek je na jevišti bedýnka s cédéčkem a jedna paní. Učitelka Eva Černochová. Spíš nenápadná žena, na zkoušce někdy i trochu ostrá. Řekne: „Já nebudu křičet." A za chvíli je na jevišti ticho, oči směřují na paní učitelku. Věru těžké udržet potichu ženské. Zvláště když je jich tolik.

Ještě vlasy. „Říkala jsem, že na zkoušce máte mít svázané vlasy." Ale když ony tak krásně při tanci vlají. Jsou součástí ženské krásy. I u těch nejmenších. K tomu barevné osvětlení. K tomu rekvizity. Paraplátka, nebo jen obyčejná stuha.

A tyhle holky od prvního ročníku ZUŠky až po absolventky dostávají náležitě zabrat. Tohle je zkouška Tanečního kaleidoskopu II. Dopoledne po částech, po obědě v kostýmech, večer premiéra. Kromě nácviku ve vyučovacích hodinách zmákne se to za jeden den. Ale muzikál, premiéra v květnu, to je jiná makačka. Několik víkendových soustředění, teď zkoušky o sobotách a nedělích. Taneční obor je tu vedle ostatních oborů ZUŠ součástí té velké, dá se říct, že historické události. Tady jsou tanečnice, někdo řekne baletky, součástí víc než stočlenného týmu.

Ale vraťme se ke kaleidoskopu. ZUŠka ho dělá každý rok. Letos představuje sestřih sedmnácti menších čísel. Vznikal v hodinách. Potěšitelné je, že na některých vystoupeních se jako choreografky podílely žákyně. Některé to dokonce dělaly celé samy. To je důkaz dobré práce. V úterý 26. dubna byl potlesk zasloužený.

Bohumír Procházka