Každý z nás ví, proč protestuje. Nikdo tu není xenofob, tedy ten, kdo trpí strachem z čehosi neznámého, ale spíše je to naopak – k obavám nás vedou důvody přísně racionální. Přesně víme, co nechceme. A tímhle setkáním předem odmítáme požadavky, které by mohly být jednou vzneseny. Jako odstrašující příklad sebedestrukce nám slouží Velká Británie, Francie, či skandinávské země. Stejně tak, jako nejsme xenofobové, necítíme se být ani extrémisty, jak je v současné době zvykem označovat občany, kteří nesouhlasí s politikou státu.
Kdo to vlastně je, říkám si, když se rozhlížím kolem. Jsou tu staří, mladí, holky, kluci, dámy a pánové. Svorná všehochuť. Stojíme tady, vtipkujeme a bavíme se. Extremismem tak nejvíce ze všeho zavání malá nervózní skupinka studentů, která zpovzdálí na naši klidnou většinu odpůrců islámu odhodlaně pokřikuje. Ale šarvátku se jí vyvolat nepodaří. Oni jsou tu sice kvůli nám, ale my tu nejsme kvůli nim.
Na pozadí Týnského chrámu vlají státní vlajky, stejně jako prapory s přeškrtnutou mešitou a na pódiu se zatím střídají řečníci. Mezi ty známější patřila Jana Volfová, která akcí zároveň provázela, a politik hnutí Úsvit Tomio Okamura. Za hnutí „Islám v ČR nechceme" hovořil Artur Dvořák. Ten ve svém proslovu vyzdvihl nutnost se rozhodnout, zda chceme uchránit naše hodnoty a postavit se za ně. V souvislosti s tím připomněl Švédsko, které tak neučinilo a tím dalo najevo, že jeho hodnoty za to nestojí.
K dalším řečníkům patřil Jaroslav Formánek, lingvista a světoběžník. Ve své řeči se soustředil na kritiku multikulturalismu, který upřednostňuje každou kulturu na úkor té původní domácí, přičemž vyzval k jejímu posilování. Pojetí islámu jako náboženství odmítl a označil jej za politickou ideologii. Jiří Vítek, předseda Unie bezpečnostních sborů, krátce promluvil o vlně znásilnění ve Skandinávii, která mají na svědomí muslimové, a poukázal na to, že právě Švédsko je v tomto směru naším vzorem v tom, jak by to být nemělo.
Na nutnost vzdělávat se v otázce islámu a vědět, co obnáší právo šaría, apeloval Jiří Kobza. „Musíme si uvědomit, že to jsou lidé, kteří se nikdy nepřizpůsobí naší kultuře, protože ji apriori odmítají, ale jsou to lidé, kteří přinášejí svoje vlastní války s sebou. Přinášejí vraždy ze cti," zdůraznil dále a připomenul dvě, které se staly jen za poslední týden v Německu.
Zkušenosti z Evropy
Za ŽOP (pražské židovské obce) promluvil pan Jair Jerochim, který vyprávěl o svých česko-židovských kořenech, rizicích soužití muslimů a židů v Izraeli a zároveň označil Českou republiku za jedno z mála míst v Evropě i na světě, kde se ještě židé mohou cítit bezpečně. Než se s účastníky demonstrace rozloučil pozdravem „šabat šalom" vyjádřil naději, že čeští občané udělají vše proto, aby to takto zůstalo.
Na zmínku o pronásledování židů muslimy navázal David Štěpán. A muslimy posléze vyzval ke zřeknutí se ambicí na ovládnutí Evropy. V souvislosti se syrskými uprchlíky zmínil nutnost soustředit se na ochranu menšin, které v islámském světě trpí nejvíce – křesťanů, jezídů a také Kurdů. „Kurdové dneska bojují za nás," upozornil na jejich hrdinný boj. Poslední přednášející, vysokoškolský pedagog Jiří Pešek připomněl židovsko – křesťanské kořeny naší kultury a označil je za přístup, který je pro zachování naší kultury a hodnot jediný správný. Situaci kolem islámu nicméně označil za vážnou. V souvislosti s ním zmínil jeho nenávistný charakter s odkazem na to, jak se islám sám ve světě prezentuje. „Podle ovoce můžeme usuzovat na kvalitu stromu," uvedl na jeho adresu.
Po prezentaci všech příspěvků, poděkování prezidentovi ČR za jeho postoj ohledně IS, výzvě k zaslání ministru zahraničí Lubomíru Zaorálkovi starý deštník, a hymně, kterou si spolu s řečníky zazpívali i občané vydalo se shromáždění na pochod k ministerstvu vnitra. Trasa průvodu vedla ze Staroměstského náměstí Dlouhou ulicí, dále přes Štefánkův most a skrz letenský tunel až před budovu ministerstva, kde se s účastníky rozloučili pořadatelé a za řečníky také Tomio Okamura.
Lidé se pomalu rozcházejí. Doma se vrátí k stránkám na facebooku, aby potvrdili svá nová přátelství a sdíleli zážitky ze společného setkání s těmi, kdo se nemohli akce zúčastnit osobně. Třeba to vyjde příště.
Soňa Abramowitz – Fraňková
