Až na závěr prozradí, že už od mládí si vysnila tuhle svou práci. Novinářka, fotografka. Reportérka tam, kde je zle. Od tsunami, po válku. Noviny nemají peníze vysílat na takhle náročné „služební cesty".

Tak čtyři dívky založily Femispheru a hledají vlastní zdroje. Když je potřeba, jedou jen s báglem. Ale jezdí a informují. Pravdivě. Ne opisem z agentur, či druhé, třetí ruky. „Podívejte se, jaký je galimatyáš v českých mediích." Taky by mohly napsat třeba syrskou kuchařku a byly by za vodou, že? Ale některým jde o trochu něco jiného.

Markéta promítla mapu Sýrie, pak pouští fotky a hovoří. Na mapě je osmnáctimilionová země rozdělena několika barvami. Tady jsou Kurdové, tady Islámský stát. Střílí se všude. Rozebírá složitou situaci. Beznaděj. Nejen tam, v Sýrii. I v tom, kdo koho podporuje. V pozadí nafta. Válka je velký byznys. Rozlišujme mezi běženci. Těm ze Sýrie jde o život. Těm z Afriky o práci.

Proč Markéta přijela dost krátce po návratu do Jičína? Marie, Eliška, Jiří jsou studenti Lepařova gymnázia. Společně s organizacemi Provize a Baševi, za podpory města a RK tisk vyhlásili program Skládka – skládáme se na Sýrii.

V pondělí Markéta Kutilová, v úterý syrská rodina (v 18:30 v židovské škole), ve středu přednáška Terezy Dubinové (v 18:00 v židovské škola), od čtvrtka do soboty koncerty v klubu Tango. Tak vypadá reakce lidí, kteří patří k občanské společnosti.

I v Jičíně máme reakce opačné: „Ať si zůstanou doma." Ale i „Nahnal bych je všechny do moře." Výroky jsou autentické. Pocházejí nejčastěji od lidí, kteří o věci nic nevědí. Kteří se nechají informovat od senátora Okamury nebo z Parlamentních listů. Poučné bylo sledovat, kdo na besedu v pondělí přišel. Ale to je na jiný článek. Kantorů, či místních politiků věru tam moc nebylo. I v tom je naše svoboda. Nebo taky i zodpovědnost?    Bohumír Procházka