Když František Buřil v dorosteneckém věku odložil fotbalový míč na poličku, začal běhat. Přidal k tomu běžky a brzy se dostavily první úspěchy. Do cesty mu ale vstoupila vojna. "Vlastně nevstoupila, nevzali mě. Chtěl jsem do Dukly, ale řekli mi, že bych vojenský výcvik nezvládl. Prý jsem měl nějakou zdravotní vadu, i když tomu moc nevěřím," říká. Se sportem proto na chvíli přestal. "Začínal jsem tehdy chodit s manželkou a bál se, aby na mě nepřišli, jakto že nejsem na vojně, když můžu normálně sportovat," směje se.

Okolo třicítky se ke sportu na několik let vrátil a vyhrával závody v duatlonu a atletice, brzy se ale přidaly další starosti. "Když mi bylo 33, začali jsme se ženou stavět dům, částečně svépomocí. Na sport tak nebyl vůbec čas a já asi na pět let s běháním úplně přestal. Nechodil jsem běhat ani rekreačně, spíš jsme s kamarády chodili na pivo," směje se.

Sport mu ale brzo začal chybět, i když vrátit se k němu bylo po letech hodně náročné. "Začal jsem na horském kole a postupně jsem se vrátil i k běhu do vrchu. Když jsem ale přišel na první závody, uvědomil jsem si, jak snadné je zapomenout na tu velkou rychlost. Běh do vrchu je krásný, ale taky hodně náročný. Částečně je to v hlavě a v překonání tělesné bolesti," vysvětluje František.

Přes rok naběhá až dva tisíce kilometrů, dalších šest set ujede na koloběžce. Ostatní profesionálové prý ale trénují klidně i dvakrát tolik se stejnými výsledky. "Za vším je trénink. Také jezdíme hodně na závody. Loni jsem se ve zkrácené sezóně účastnil klidně i dvou závodů týdně," říká. Před sedmi lety začal běhat s o jedenáct let mladším novopackým běžcem Františkem Vagenknechtem. Navzájem si pomáhají a podporují se.

Největší sportovní úspěch Františka Buřila přišel v roce 2017 na slovenském mistrovství světa v běhu do vrchu družstev. Na konci závodu se sečtou nejlepší výsledky běžců z každé země a podle nich se určí pořadí. "Jako malý kluk jsem záviděl sportovcům, kteří stáli na stupních vítězů a slyšeli hrát svou hymnu. Byl to takový můj bláznivý sen. Když se to skutečně stalo, cítil jsem se divně. Volal jsem to svému synovi a ten brečel dojetím. Je to nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek," vypráví.

Když přijde řeč na životní úspěchy, odkládá sportovní medaile stranou. "Moje dcera dodělává doktorát z mikrobiologie, syn pracuje na vysoké pozici v ČEZu. Oni jsou daleko větší úspěch, než moje sportování," říká skromně. V závodění jej podporuje také jeho manželka. "Dělá mi manažera, bez její podpory bych to nezvládl," říká František Buřil.

Díky závodění se dostal na zajímavá místa po celém Česku, na která by se prý jinak nevypravil. Nejčastěji ale běhá doma, ve Vidochově a okolí. "v Podkrkonoší se konají opravdu velké závody. Třeba běh z Jilemnice na Žalý, nebo tady v okrese ze Šárovcovy Lhoty na Zvičinu," doplňuje.