„Tehdy v té hektické době jsem byl v Jičíně v davu lidí v místech, kde projížděly okupační kolony. Na rozdíl od ostatních jsem byl vybaven velmi nebezpečnou zbraní, fotoaparátem Flexaret. Ve chvíli, kdy jsem se v úzkém průzoru podpaží jednoho z lidí chystal pořídit záběr, rozbil průbojný mladík u sovětského nákladního auta postranní okénko. Ve zlomku vteřiny vysunul řidič samopal a já s ostatními hleděl do jeho hlavně. Impulzivně jsem padl na vozovku, aniž bych si uvědomil marnost svého počínání. Vždyť jsme byli od auta vzdáleni tři metry! Voják nevystřelil, snad v něm bylo trošku lidskosti. Nevím, ještě dnes při té vzpomínce mám mrazení v zádech,“ vzpomíná Karel Pokorný na srpnové události v Jičíně roku 1968.

Před padesáti lety mu bylo pětatřicet let. Žil s rodinou v Jičíně, pracoval jako seřizovač v novopacké Velvetě, fotografoval, točil filmy a angažoval se jako sportovní dopisovatel. Dokument pro historii zachytil i s rizikem vlastního života. Po každém, kdo fotografoval nebo natáčel, okupanti stříleli.

Přesto ten den nasnímal v Jičíně dalších osm záběrů, do Vánoc sestavil album, v němž je zachycené i pražské zničené muzeum a vyhořelé domy u Českého rozhlasu.

„Dokument vždycky v srpnu otevřu a listuji v něm,“ připomíná si násilné vtržení vojsk. Nakonec se dozvídáme, že srpnová alba vznikla dvě. Jedno uschovává doma, druhé věnoval olympioničce Věře Čáslavské.
„Pracoval jsem jako dopisovatel pro Československý sport. Věra nás v osmašedesátém reprezentovala v Mexiku, rok nato se vracela z Japonska. „Paní Věro, to máte za to, že jste naší republiku reprezentovala sportovně, ale také politicky,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý fotograf na věty, které pronesl na pražském letišti.

Karel Pokorný dál odvíjí nit svých vzpomínek a popisuje první momenty okupace. „Byl jsem zrovna v komoře a vyráběl fotografie. Pustil jsem si rádio a těsně před půlnocí slyším. Dnes kolem třiadvacáté hodiny… Ztuhl jsem, snímky zůstaly ve vyvolávači. Vylítl jsem na ulici a křičel. Lidi, proberte se, Rusáci nás obsazují. Oběhl jsem celou ulici. Jeden na mě řval, co blázním, druhý, že jsem ožralý a další křičel, že už o tom ví.“

VTEŘINY, KTERÉ ROZHODOVALY
U Hotelu Astra v Jičíně stál dav lidí a příslušníci VB pomáhali dezorientovat kolony. U Astry se také odehrála příhoda, která mohla být tragickou. K plnému sovětskému vozidlu přiběhl muž, naskočil z levé strany ulice od pošty a cosi volal. Pan Jaroslav Kohout, řidič ČSAD vzpomíná, jak voják sahal na podlahu vozu a z druhého náklaďáku přibíhá další se samopalem. Kryl se před ním za pomalu jedoucím autem a pak skočil do dveří Batalionu. Mnoho lidí na tuto událost vzpomíná, dodnes vidí i namířenou zbraň.

Bylo to hrůzné ráno, to ráno 21. srpna, kdy nás budil už před rozedněním ťukot těžkých letadel, přilétávajících v minutových intervalech, hukot tanků. Sovětská armáda nás obsazuje! Krizový stav trvá od časných ranních hodin. Do Hořic přijíždějí ráno ve čtyři hodiny polská auta od Dachov a míří z části na Nový Bydžov a Jičín. Také v Nové Pace budily časně ráno bydlící lidi podél hlavní silnice obrněná vozidla a tanky, které přijížděly z Krkonoš od Vidochova. Kolem páté hodiny se tu objevila i polská obrněná vozidla. Nad Jičínem a Sobotkou přelétávají těžká letadla typu Antonov, doprovázená stíhačkami. Jičínem se valí nepřetržitě proud vozidel. (úryvky z publikace Srpen 68 na Jičínsku autorů Josefa Knoppa a Vladimíra Úlehly.)