„Emánek zůstával stále mladý duchem a dokázal inspirovat své okolí,“ vzpomíná. Letos to bude 11 let, co bývalý ministr mládeže a tělovýchovy a dlouholetý předseda Českého olympijského výboru zemřel. Přátelé na něj zavzpomínali odhalením výstavy jeho osobitých kreseb. Krátkodobý člen normalizační vlády v roce 1969 ale kromě obdivu vzbudil i kontroverze.

Emanuel Bosák se narodil v Jičíně v roce 1924. Už při studiu na Lepařově gymnáziu přičichl ke sportu, nejvíce jej táhlo lezení po skalách a atletika. To se podepsalo na celém jeho životě. Po válce odešel do Prahy, kde vystudoval učitelství tělovýchovy. Působil v řadě funkcí, největší skok v jeho kariéře ale nastal v roce 1967, kdy se stal předsedou Československého svazu tělesné výchovy a s tím přišla také funkce předsedy Československého olympijského výboru.

Konec 60. let přinesl uvolnění těžké totality a Bosák se tak jako předseda ČOV zabýval především plánováním letních olympijských her, které se měly v roce 1980 konat v Praze. Jenže v roce 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a všechno se změnilo.

„Emánek nastoupil v roce 1969 do funkce ministra mládeže a tělovýchovy. Dodnes mu někteří nedokážou odpustit, že byl členem komunistické strany. Dlouho v ní ale nevydržel a za svoje názory byl naopak komunisty stíhán,“ vysvětluje Starý.

Aby taky ne. Bosák se jako jediný člen tehdejší vlády zúčastnil pohřbu Jana Palacha, v očích komunistů mu neprospělo ani blízké přátelství s Věrou Čáslavskou. Ta do historie vstoupila svým úspěchem na olympiádě v Mexiku v říjnu 1968, ale především svým tichým protestem proti okupaci při předávání medailí. Bosák, který na olympiádě soutěžil v hodu oštěpem, byl tehdy vedoucím československé výpravy.

„Po těchto olympijských hrách, které se staly manifestací proti okupaci ČSSR, byl vyloučen z vysokých funkcí, později i z KSČ. Pod nátlakem musel přislíbit spolupráci, a přestože nikdy na nikoho nedonášel, už napořád ho to trápilo,“ dodává Miloš Starý. Do roku 1990 učil Bosák organizaci a řízení tělovýchovy na Karlově univerzitě a poté odešel do penze jako čestný člen Československého olympijského výboru.

Kresby jako dar

Až do konce svého života v roce 2011 se věnoval atletice, s velkou vášní sbíral umění a věnoval se také vlastní kresbě a grafické tvorbě. Uspořádal 12 samostatných výstav grafik s tematikou sportu a Jičína. „Jeho neopakovatelný rukopis a humorná nadsázka činí z jeho grafických listů umělecké doklady o významných událostech, jubilejích i hrdinských skutcích,“ popisuje Bosákovu tvorbu Starý. Kresby se objevily také na řadě pozvánek a diplomů. Všechny nakonec skončily v majetku jičínského atletického klubu a až do konce letošního prosince jsou k vidění na zdech kavárny Amos. „Myslel jsem, že mi jich zbývá víc. Emánkovy kresby ale postupně rozdáváme, kdykoliv někdo z klubu něco slaví,“ dodává.

Emanuel Bosák se dožil 87 let. Kromě ikonických kreseb po sobě zanechal také legendární sportovní události, které spoluzakládal. Patří k nim závody Jizerská padesátka, Krkonošská sedmdesátka nebo tradiční Mikulášský běh na Bradech, jehož 77. ročník se uskutečnil tuto neděli. Za svůj přínos rozvoji olympijského hnutí získal od Mezinárodního olympijského výboru v roce 2009 Medaili Pierra de Coubertina a byl slavnostně přijat vedením města na jičínské radnici. Cenu města Jičína pro nejvýznamnější osobnosti ale - nejspíš kvůli politické minulosti - nikdy nedostal.

„Když potkáte velkou lidskou osobnost, poznáte to velmi brzy. Zdá se vám, že toho člověka znáte léta a že vám rozumí. Pak přijdete na to, že ten laskavý, chytrý a ušlechtilý člověk prožil svůj život důstojně a statečně a postupně zjišťujete, že vás osud svedl dohromady s Mistrem kresleného vyprávění o životě a přátelství plném humoru a reálií života,“ vzdal hold Bosákovi v roce 2009 nedávno zesnulý malíř a kamarád Michail Ščigol.