Voda byla čistá, místo kloudného ledu jen takový škraloup. Ale v půl deváté už tu byla spousta namočených, z toho čtyři dívky. Jedna dokonce předvedla parádní akvabel. Kolik bylo nejmladšímu plavci, to se neví, nejstaršímu s určitostí 79.

Je to dobrý jičínský zvyk. Nejen proto, že takové namočení zajistí celoroční zdraví do příštích vánoc. Není potřeba nějaké otužování, bůhvíjaká příprava, či snad humbuk mediální. Léčivé je to prachovské koupaliště pro každého, kdo občas trochu zasportuje, či pohybuje se trochu venku.

Šplách u Pelíška je společenská záležitost. Sejdou se přátelé, pozdraví se, popřejou si. Plavci, i ti, kteří bundu neodloží. Lidé, kteří si mají co povědět, zavzpomínat. Je na co. I na koho. Mnoho zakladatelů už není. Desítky let tomu, co se malá parta nechala po koupání fotit u sochy Pelíška. Kde jsou ty časy.

Nejde jen o horolezce. Přesnější jest v Jičíně výraz všesportovci. V minulých časech byl oprávněný víc. V zimě běžky, nebo běžky s buzolou. Když oschnou skály, chodí se lézt. Běhají se orienťáky. Mezi tím atletika, i všelijaké fotbal y, či jiné honění s míčem. Na podzim přespoláky a už se snášejí se lyže z půdy. Bývali sportovci, o to větší univerzálové. Dnes je trénink náročnější, zbývá čas na jeden, či dva vybrané sporty. Dříve kolem toho nebyla taková sláva, drahé vybavení. Ale zeptejte se pamětníků, jak si užívali.

Časy se mění, šplách zůstává.

Bohumír Procházka