„Do školy jsem začal chodit 1. září 1933 v Žitětíně. Učil mě pan řídící Antonín Okrouhlický a paní učitelka Horáčková z Jičína.
První školní den mě maminka vyparádila, do školy mě vedly dvě sestřenice, které byly o pět roků starší a také chodily do Žitětína do školy, ale už do vyšší třídy.

První den nás přivítal pan řídící, nikdo jiný tam nebyl. Ve škole jsme si sedli do lavice a po hodině jsme šli domů. Příští a další dny učitelé pokračovali a dávali nám rady, jak dále životem pokračovat.

Seděl jsem ve čtvrté lavici, kde byly kalamáře na inkoust. Učili jsme se psát perem s násadkou a hlavně neudělat kaňky v sešitě nebo na lavici. Na čtení jsem dostal Poupata, a to byla učebnice čtení na celý rok. Druhá učebnice byla pro výuku počtů. Vzpomínám si, že měl pan řídící ve třídě dlouhou krabici, kde byly různé obrázky. Slepice, kohouty, husy atd. Obrázky používal celý rok, když byly počty. Například 1 husa + 2 husy atd.

Jeden den v měsíci jsme měli vycházky a šli jsme za školu na nejvyšší bod vesnice, kde nás pan třídní učil znát světové strany. Také odkud vychází a kde zachází sluníčko. Ve třídě nás učil, jak máme jíst příborem a jak se máme při jídle chovat. Byly to různé rady už tenkrát, na které si rád vzpomenu.

Do školy mi maminka připravila dva krajíce chleba, které jsem o velké přestávce snědl. Některé děti měly na svačinu upečené placky, vajíčka. Také nosily lahvičku se sirobem, a tím si mazaly chleba.To nerad viděl pan řídící, když byly polepené od sirobu lavice a sešity. Každý týden v pátek jsme měli náboženství, pokud žák byl katolík. Náboženství jezdil vyučovat farář z farnosti Slatiny František Hlaváček. Každou jeho hodinu jsme se modlili, a také nám přikazoval: Děti, modlete se, a dával nám příklad, že i kravička si nejdříve klekne a pak si teprve lehne.

Jednou za rok jsme museli chodit ke zpovědi. Pan farář nás ve třídě samostatně všechny vyzpovídal. Po zpovědi jsme šli druhý den do kostela ke svatému přijímání, na tom pan farář přísně trval a dohlížel. Ke konci roku jsme jeli na výlet na Veliš a Loretu. Jeli jsme ověnčeným vozem, zapřaženým Brzákovými koňmi. Když jsme došli na vrchol Veliše, viděli jsme krásný pohled na Jičín. Pan řídící nás seznámil s historií Veliše.
Recitace a zpěv
Všechny děti jsme celou cestu seděly na voze a zpívaly, tam i zpátky domů. Dříve se ve škole hodně zpívalo a museli jsme umět básničky od J. V. Sládka.
Při různých příležitostech, například když měl prezident T.G. Masaryk narozeniny, jsme zpívali Teče voda, teče a Ach synku, a také se chystaly různé besídky, kde jsme zpívali a přednášeli básničky. Je to dlouhá řádka roků, na které si vzpomínám, ale nezapomínám.

Pro sebe si říkám: „ Jo, jo, to tenkrát nám pan řídící vyprávěl a dával nám, třebaže jsme byli ještě mladí, rady do života." Pan řídící není už mezi námi, hodně žáčků, kteří seděli v lavicích už nežije, a také škola v Žitětíně není školou, ale Penzionem pro seniory.

Do školy do Žitětína jsem chodil pět let a pak jsem šlapal každý den šest kilometrů do Kopidlna a šest zpátky do tehdejší zdejší měšťanské školy."