Padesát devět klientů ve věku od pěti do třiačtyřiceti let představilo návštěvníkům svou fotku i své přání. A že není skromné. Hanička by se ráda proletěla balonem, Matouš by si rád užíval v akvaparku, Jiří by byl rád dirigentem orchestru, Kateřina květinářkou.

Návštěvníci mohli přání podpořit, klienti slibují, že pokud se jim přání vyplní, tak dají vědět.

Tohle byla zvláštnost sedmnáctého ročníku. Protože každá benefice měla něco zvláštního. Hlavně nikdy nebyla jen školní besídkou, ani řadou naučených vystoupení či představením umělců z Prahy či odkudsi. A v tom je velká hodnota. Největší.

Sál byl vyzdobený jeřáby. Malé origami těchto ptáčků pro štěstí si každý z návštěvníků odnesl. Přátelé z Apropa tvrdí, že jich vyrobili téměř tisícovku.

Musel to být velký tým, který představení chystal a nachystal. Z vlastních i cizích zdrojů. Pardon. Přátelských zdrojů. Poprvé vstoupili lidé, se kterými jsme zvyklí potkávat se v Lodžii, a není třeba všechny umělce jmenovat. Vlastně žádného, je to tým. Skvělý tým. Sehraný tým.

Je zážitkem pozorovat je při práci při zkoušce v sobotu dopoledne. Ano, byl scénář, krásně vytištěný, krásně v počítačích barevný. Ale ten je třeba připasovat na scénu. Na jeviště, na plátno. Jistě, malované animace jsou připravené, básnické texty na konkrétní Apropáky složené. Ale k tomu je třeba povědět pokyny klavíristovi. On si stejně bude improvizovat podle svého. On to umí. Tohle všechno propojit s tanečnicemi a dalšími, kdož přijdou na scénu. Samozřejmě se servírkami a číšníky z Apropa v sále.

„Život by byl úděsný, kdyby člověk neměl sny.“

Ilustrační foto.
Centrální pavilon září novotou

Bohumír Procházka