Tak nějak by se mohli bavit dva na ulici. Tak nějak by se mohla odvíjet řeč ve frontě u pokladny. Tak nějak se možná odvíjejí myšlenky i mnohým dalším, nejen Hořičákům.

Protože jsme podobné otázky zaslechli i my, kteří nové gymnázium v Hořicích připravujeme, pokusím se v několika článcích naše plány přiblížit a trochu objasnit jejich původ a důvod. K tomu, abych to mohla udělat co nejpřesněji, je třeba se vrátit o několik roků nazpět. Před dvěma lety došlo k sloučení tří hořických středních škol v jeden velký subjekt. Co tomu předcházelo, si ti zainteresovaní pamatují dobře, jiným už se vzpomínky na to bouřlivé období vytrácejí. Ač je nechceme příliš připomínat, právě tyto vzpomínky dávají našemu momentálnímu snažení sílu a směr. Tenkrát jsme se studenty naši školu bránili…

Přišlo slučování
Tenkrát jsem si i díky tomu všemu uvědomila, že je za co bojovat. Učím na gymnáziu v Hořicích dvacet jedna let a tahle škola měla pro mě vždycky zvláštní kouzlo. Měla něco, co se nedá měřit a vykázat tabulkami, něco, o čem bezpečně víte, i když to nevidíte. Někdo tomu říká atmosféra, jiný to pojmenovávat nemusí, ale ví o tom. Malá škola, přátelské prostředí, učitelský kolektiv s kamarádskými vazbami, které se promítly do vztahů mezi studenty a učiteli, školní a mimoškolní akce, důvěra,… Bylo toho dost na to, aby si člověk své práce vážil a aby byl za ni vděčný. A tak jsme se před třemi lety i my učitelé přidali ke studentským protestům proti slučování hořických škol a proti rušení oborů.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Čtyřleté gymnázium bylo zrušeno, zůstalo jen gymnázium osmileté a školy byly spojeny. Po sloučení se, alespoň pro mě, mnohé změnilo. Podle mého názoru se školy s rozdílným zaměřením slučovat nemají. Říkali jsme to tenkrát, říkám to i dnes, po dvou letech existence nového souškolí. Každá škola je specifická, ne lepší, či horší, prostě jiná.

K zachování jedinečnosti škol je podle mého názoru třeba, aby se nemíchaly. Každý chovatel či pěstitel ví, jak by to dopadlo, kdyby se pokoušel chovat několik zvířecích druhů dohromady nebo kdyby ho napadlo pěstovat na jednom poli brambory i obilí současně.

Jasně, někdy jde využít vlastností jednoho pro posílení druhu jiného, ale kombinovat se musí citlivě, s přesnou znalostí vlastností toho kterého druhu a s respektem k těmto specifičnostem. Ve spojení osmiletého gymnázia a různorodého odborného školství krok dobrým směrem nevidím, a i proto ze školy odcházím.

Žádné znepokojení
O školství přemýšlím celý život. Přemýšlím o tom, jaké by školy měly být, a co by měly žákům poskytovat. Sleduji diskuse o vzdělávání a také se jich účastním. S několika přáteli, učiteli, jsme se už před rokem rozhodli, že se pokusíme založit nové gymnázium, v němž se budeme snažit zrealizovat své představy. Nejprve jsme uvažovali o gymnáziu na jiném místě, mimo Hořice, tzv. „na zelené louce". Přeci jen máme i k tomuhle novému sloučenému subjektu vztah, jsou tam naši studenti, kolegové, milé kuchařky…

Nechtěli jsme naším počínáním znepokojovat nebo současné škole konkurovat. V myšlenkách jsme se ale stále vraceli do Hořic a vývoj událostí nás přiměl ke změně plánů. Řekli jsme si, že to v Hořicích přeci jen zkusíme a znovu vytvoříme gymnázium samostatné, čtyřleté. Tedy ten druh studia, o který Hořice přišly a který je dle našich zjištění v Hořicích potřebný. Zvažovali jsme, jak to provést – v době, kdy střední školy bojují o každého žáka, slučují se a ruší se obory. Nakonec jsme zvolili možnost, která určitou šanci má, zvolili jsme školu soukromou. Nová škola té současné konkurovat vůbec nemusí, obě školy mohou celkem dobře spolupracovat.

O konceptu připravované školy si povíme příště.   Šárka Šandová