Na startu se sešlo sedm posádek. Čekalo je 105,4 km orientačního závodu, při kterém závodníci měli za úkol nejen projet trasu dle itineráře, ale splnit cestou 14 úkolů. Posádky ale najezdily víc, protože všechny trochu zabloudily.

Ráno jsme se sešli u školy, kde jsme dostali instrukce, jak bude soutěž probíhat. Vyjeli jsme jako první. Nebylo to na čas, ale na dobře zodpovězené otázky na trase. Cestou jsme se mohli zastavit na oběd. My jsme se ale zastavili jen na zmrzlinu. U cukrárny seděly dvě paní a my jsme se jich ptali, kde to vlastně jsme. Itinerář nám totiž prozrazoval jen tvary křižovatek a vzdálenosti mezi nimi. Na jména vesnic jsme nekoukali. Paní se na nás chvíli divně koukaly, a pak z nich vypadlo: „Ja něpanimáju.“ Následoval výbuch smíchu. To jsme v Rusku? Samozřejmě bez problému by to nebylo ono. Jedna křižovatka nebyla úplně poznat, tak jsme se vrátili o kus zpátky, zkusili jsme jinou a ta byla zase špatná. Babičce nešel tachometr, takže to bylo v háji, ale naštěstí jim po telefonu mamka poradila, aby zajeli domů pro dědovo auto, že času je dost. Bylo to hrozně super a domů jsme taky dojeli v pořádku.

Lucie Šindlářová, žákyně 4. ročníku