Ale odkazů je na internetu mnoho, zejména vydaných knih, článků, rozhovorů, ocenění, vzpomínek či rozličných připomínek. Tohle všechno samo představuje nejlépe životopis vědce, člověka.

V pátek se sešla v Porotním sále stovka lidí. Pan profesor nazval posezení se svými rodáky Diskuse s minulostí, aby předem formuloval smysl setkání. Tedy žádné rádoby vtipné vyprávění jak to tenkrát bylo a jak jsme se zasmáli.

V žádném případě to neznamená, že šlo o téměř dvě hodiny nudy. Pan profesor mluvil o svém životě, jistě. Ale jen aby ukázal dobu a prostředí, ve kterém žil a žije. Nejen on, i my.

Hlavně ale mluvil o své práci, o své škole, Karlově univerzitě, lidech, kterých poznal mnoho. Jakož i zážitcích a poučeních, která ze setkání plynula.

V čele Porotního sálu seděl člověk, pro kterého byla jeho práce, tedy historie, vším. Nejen povoláním, ale i zdrojem poučení. Kontaktu s lidmi V dobrém i zlém.

Souhra

Přesnějším sdělením je, že v čele seděli dva lidé. Večerem provázela Eva Bílková, žačka pana profesora. Stručně, věcně, skvěle. Měla přesně připravená témata i nemnoho citátů. Dialog těchto dvou byl úžasnou ukázkou vztahu dvou lidí kdysi z opačné strany katedry.

Robert Kvaček mluvil o kolegiálním vztahu, potřebě spolupráce. V době školy i potom. A mimo jiné vzdal hold Lepařovu gymnáziu.

Z myšlenek Roberta Kvačka: „Jak je to úžasné, když třeba president Masaryk řekne větu – Tak tohle jsem nevěděl. Děkuji… Tahle naše společnost slovo pokora nezná. Je to považováno za slabost…Povrchnost v dnešních novinách se vystupňovala. Mnozí novináři nemají na to, aby byli hlubší ve zpravodajství i v analýzách… Svědectví lidí, kteří žili normální život na vesnici, je velký dar."

Životopis Roberta Kvačka

Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. se narodil se roku 1932 ve Dvorcích u Jičína. V Jičíně absolvoval studium na Lepařově gymnáziu a v letech 1951-1956 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde od té doby působí jako pedagog a vědecký pracovník, naposledy v Ústavu českých dějin (od roku 2008 emeritní).

V roce 1966 se stal docentem moderních československých dějin, profesorem mohl být jmenován až po listopadu 1989.

Jeho badatelský zájem směřuje především k dějinám novodobé světové diplomacie se zvláštním zaměřením na meziválečné období a období 2. světové války, a dále pak také ke kulturním dějinám konce 19. a první poloviny 20. století.

Širší veřejnosti je znám jako dlouholetý a neúnavný popularizátor historie v tisku, rozhlase i televizi. Jeho práce, a to včetně vědeckých studií a monografií, se vyznačují charakteristickým esejistickým stylem, díky čemuž se stal prof. Kvaček několikanásobným nositelem Ceny Egona Ervina Kische za nejlepší titul literatury faktu. Je členem Česko-slovenské komise historiků.

Napsal řadu knih, z nich například

• Deutschland und die Tschechoslowakei 1918-1945. Dokumente über die deutsche Politik, Praha 1965 (spolu s Gajanem Kolomanem).
• Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937, Praha 1966.
• Ve znamení ohně. Lipský proces varuje, Praha 1973.
• První světová válka a česká otázka, Praha 2003.
• Dva diktátorovy pády, Praha 2008.

Dík Jičínské besedě, která setkání uspořádala.   Bohumír Procházka