Sestřička Lenka Drapáková: Byla jsem ze všeho vykulená

„Hrozně mě to překvapilo, byla jsem z toho docela vykulená. Věděla jsem o soutěži, ale nikdy mě nenapadlo, že se probojuji až do finále. Koukala jsem na internet, abych zjistila, co mě všechno čeká," popisuje sled událostí okatá sestřička. Přiznává, že má před vyhlášením trému, ale bere to spíš jako poděkování za svoji práci. „Je to vyzdvižení práce sester, které jsou mezi lékařem a pacienty nejdůležitější složkou. Je dobře, aby si to všichni uvědomili, i lékaři," míní. Po krátkém červnovém setkání se finalistky potkají až 19. října v Náchodě. „V pátek ráno nastupujeme, v sobotu celý den nacvičujeme večerní program," přibližuje sympatická zdravotnice, kterou v Náchodě podpoří rodina i kolegyně.

Veřejnost může ještě v těchto dnech poslat Lence svůj hlas, a to na http://sestricka.com/batist-nej-sestricka-2013 nebo
/http://www.obezin-souteze.cz/
O vítězce rozhodne odborná porota. 

Svoji práci dělám s láskou

V Náchodě se 19. října uskuteční vyhlášení soutěže Batist Nej sestřičky 2013. Nejde o nejkrásnější ženu v uniformě, ale o zdravotnici, která dokonale zvládá péči o pacienty, je každým coulem profesionál, přitom je vlídná, vstřícná, dokáže pohladit slovem i pohledem. Tak právě takovou mají na jičínské gynekologii. Jmenuje se Lenka Drapáková a do celostátní soutěže ji přihlásila hlavní sestra Oblastní nemocnice Jičín Martina Kőstingerová. „Slyšela jsem na ni jen slova chvály. Byla to jasná volba," objasňuje důvod volby. Chválou nešetří ani vrchní sestra gynekologického oddělení.

„Byl to pro mě šok a mám trochu trému," řekla finalistka soutěže, ve které není důležité, kolik je sestřičce let, svoji roli nehraje výška ani váha, jde o to, aby se zviditelnila profese zdravotní sestry a poukázalo se na jejich náročnou a obětavou práci. Na nej sestřičky čekají ve finále disciplíny jako představení, otázka od poroty, módní přehlídka zdravotnických oděvů, úkol z ošetřovatelství či taneční disciplína. Výtěžek z celé akce bude věnován hospicu Anežky České v Červeném Kostelci a pro nemocnice v ČR.

Lenka Drapáková je mezi deseti finalistkami. Zašli jsme za ní na oddělení, abychom ji trochu vyzpovídali.

Lenko, můžete se nám představit?
Je mi 36 let, jsem vdaná, bydlím s manželem a dvěma dětmi v Rovensku pod Troskami. Pracuji na jičínské gynekologii jako sestra u lůžka.

Proč a kdy jste se rozhodla pro toto povolání?
Už odmalička jsem opečovávala panenky, měla jsem k tomu zkrátka sklony. Pak mi ve třinácti onemocněla babička, já za ní docházela do nemocnice a snažila jsem se jí pomoci. Moc to nešlo, ale přitom jsem se rozhodla pro toto povolání, spíš tedy poslání.

Vaše další životní kroky?
Přihlásila jsem se na zdravotnickou školu do Turnova, odmaturovala tu a nastoupila do zdejší nemocnice na internu.Tady jsem působila šestnáct let. Poté jsem dostala nabídku do Jičína. Rozhodování bylo složité. Je to velká změna, přesto jsem vloni 1. října nastoupila na gynekologicko – porodnické oddělení.

Jste tu spokojená?
Moc, je to úplně něco jiného než v Turnově. Tam jsem opečovávala především starší pacienty. Tady je to odlišná práce, člověk se musí učit. V začátcích jsem pořád ležela v knížkách.

Proč jste ležela v knížkách?
Musela jsme proniknout především do porodnictví. Člověk za šestnáct let po škole spoustu vědomostí, které nevyužíval, zapomněl. Do dneška mám i na oddělení knížky, takže když je potřeba, listuji. Ale mám tu skvělé kolegyně, lékaře, takže když se zeptám, vysvětlí, pomohou.

Naplňuje vás vaše povolání?
Mám hrozně dobrý pocit, že lidem mohu pomoci. Stačí se na pacientky usmát, držet je za ruku, říct, že to bude dobré a ony jsou spokojeny. Když je přivezou ze sálu po operaci, člověk na ně vlídně promluví, tak i tady vidíte, jak jim to dělá dobře. Těhotné maminky, které mají strach nejen o sebe, ale také o miminko, uvítají, když si k nim sednete, povídáte si s nimi. Mám doma vlastní děti, těhotenství jsem neměla jednoduché a tak se dokážu vžít do jejich pocitů.

Jaké vlastnosti by měla mít zdravotní sestra?
Má být empatická, to je základ. Když přijde na pokoj, má z ní pacient cítit ne to, že tam musí, ale že tam jde za ním, chce mu pomoci. Jsme tady, a když něco potřebujete, tak si klidně zazvoňte. Když člověk chce, vždy si na pacienta čas najde.

Jak se vůči vám chovají pacientky?
Říkají mi, že je na mně vidět, že svoji práci dělám s láskou. To je pro mě ta největší odměna a dárek.

Domníváte se, že svoji práci dělají s láskou i ostatní vaše kolegyně?
U nás mám jen kladné zkušenosti. Pracovat jako sestra je poslání a na některých sestrách je bohužel opravdu vidět, že si to neuvědomují. Já bych doporučovala, aby každá sestra po škole absolvovala kolečko po všech odděleních. Interna, onkologie, to jsou školy života.

Často s sebou nosíme domů starosti a problémy ze zaměstnání. Jak to zvládáte vy?
Mé zaměstnání je rozhodně stresující. Ale můj manžel je hasič, rozumíme si a dokážeme o všem otevřeně hovořit. . Ale máte pravdu, mnohdy se v noci vzbudím a přemýšlím, jak je té a té pacientce, jak dopadla po operaci.