Dnes je sedmnáctého listopadu roku 2017. Na jičínském náměstí sešlo se lidí třiašedesát. Chodí sem každoročně, někdy víc, někdy míň. Neprší, trochu mlha, jičínské náměstí s osvětleným zámkem stále krásné. Možná krásnější. Můžeme přijít, bez pozvánek, bez kontroly účasti, můžeme si každý říkat co chceme. Pít svařák. Červený. To je krásný jičínský zvyk, který tak všude nemají.
Lidi na kašně zapalují svíčky. Je tu i fotka Václava Havla. Ale nahlas mluví málokdo. I když se je moderátor snaží rozmluvit. Tak mezi Tomášovými písničkami mluví sám. O iniciativě studentů při pohádkovém festivalu. Snad je z toho cítit, že žijeme v dobrém a pěkném městě. Nahlas na schodech kašny hovoří Júúúdr. O tom, jak odcházeli ruští vojáci, Někdejší poslanec Vláďa, ale zapomněl jsem o čem. Jirka mi nalil svařák.
Pak někdo řekne: „Na Valdické bráně nesvítí na straně do Husovky nad hodinami světlo.“ Moderátor se vytahuje: „Všímáte si, že nemluvím o cyklostezce Jičín – Železnice?“ To je už roky nevyřešená záležitost.
A tak fungují kuloáry, které jsou někdy důležitější, než akce sama. Lidi si povídají a čem chtějí. Svařák pomalu chladne. Blízko nádoby bývá každoročně skupina lidí, kteří spolu mluvívají. Tady se děljí dějiny. Tady zní Jirkova i Honzova ironie. Kdybych řekl, že tohle je jičínská kavárna, parta se urazí, ale je to trochu tak. Jsou tu i konšelové. Témata? Opoziční noviny, které lžou a že na ty lži není potřeba odpovídat. Cena města Jičína, na kterou je mnoho názorů, ne ve zlém. Že by měli být představeni všichni navržení. A t. d. .
Svařák chladne, Tomáš hraje na přání.
Začne hrát hymnu, lidi zpívají. Zní i slovenská část. Podáváme si ruce.
Bohumír Procházka
