Psal se rok 1857 a České země spadaly pod nadvládu Habsburské monarchie. Ve vesničce Veliš kousek od rozmáhajícího se Jičína se do rodiny řeznického mistra Josefa Paříka a jeho ženy Anny narodil již šestý syn, Karel. Zajímavostí je, že ve stejných letech se ve Veliši narodil také budoucí básník Josef Jakubec a otec vědce a historika Jana Knoba. Jestli se s nimi malý Karel přátelil ale není známo.

Rodina Paříků žila ve služebním bytě v domě čp. 11, který tehdy sloužil jako multifunkční kulturní centrum se sálem, hospodou, a obchodem. “Architektův rodný dům už ale dnes nenajdete. Budova v šedesátých letech minulého století vyhořela a zbyl z ní pouze kulturní dům se sálem,” říká současná starostka Veliše Naďa Bíšková.

Přes Vídeň na Balkán

Obecnou školu (dnes budova obecního úřadu) navštěvoval Karel Pařík ještě ve Veliši, na měšťanku ale nastoupil do Jičína, kam se rodina přestěhovala. Podle historiků jeho pobyt v Jičíně ovlivnil i jeho zájem o architekturu. Aby ne, když vyrůstal uprostřed kraje plného hradů, zámků a významných budov, které z Jičína udělaly centrum regionu.Aškenazská synagoga v Sarajevu.Aškenazská synagoga v Sarajevu.Zdroj: Jennifer Boyer, cs.wikipedia.org

Na střední školu odešel Pařík do Vídně, hlavního města monarchie i tehdejší středoevropské kultury. Vystudoval stavební průmyslovku a v roce 1878 se přihlásil na Akademii výtvarných umění. Zde se začal psát jeho osud. Nejen že zde architekturu vyučoval dánský mistr Theophil von Hansen, který Paříka přivedl k historismu a novorenesanci, ale mladík se zde také seznámil se spolužákem Josipem Vancašem. Mladí architekti se spřátelili a byl to nejspíš právě Vancaš, kdo Karla Paříka přesvědčil k první cestě na Balkán. Společně nejen studovali, ale také dozorovali na významných stavbách ve Vídni, kde sbírali zkušenosti a inspiraci.

V stejném roce, kdy Pařík nastoupil na akademii, obsadilo Rakousko-Uhersko do té doby osmanskou Bosnu a Hercegovinu. “Zatímco spousta bosenských, včetně mých předků, odjížděla z Balkánu na sever, mnoho Čechů putovalo do Sarajeva, aby tam začali svou kariéru při budování evropské kultury a úřadů,” vypráví Draga Zlatníková, básnířka a překladatelka s jugoslávskými kořeny žijící v Jičíně.

Mezi nově příchozími do Sarajeva byl v roce 1884 i čerstvě vystudovaný Karel Pařík. Josip Vancaš jej přizval ke stavbě obrovské novogotické Katedrály Srdce Ježíšova. Už tato první Paříkova práce se stala dominantou bosenské metropole. Karel začal pracovat na stavebním odboru v Sarajevu a v následujících letech se podílel přinejmenším na 110 významných budovách v metropoli a dalších několika desítkách staveb po celé Bosně a Hercegovině. Získal několik medailí a stal se i zemským radou.

Paříkovo Sarajevo

Od Theophila von Hansena se Pařík inspiroval ve svém architektonickém slohu - historismu. Zatímco jeho mladší současníci, jako například další Čech v Sarajevu Josef Pospíšil, na začátku 20. století začínali koketovat s modernismem a secesí, Pařík zůstával věrný klasickým tvarům a stylům i navzdory tomu, že jej mnozí kritizovali za zpátečnictví. Akademici upozorňují také na jeho přínos bosenskému architektonickému stylu, který kombinuje evropské klasické slohy s byzantskými prvky. Svým důrazem na klasiku napomohl přiblížit dosud orientálně vzhlížející metropoli západní Evropě.

Penzijní fond, Sarajevo, z publikace Karel Pařík, 1857 – 1942.Penzijní fond, Sarajevo, z publikace Karel Pařík, 1857 – 1942.Zdroj: Z publikaceKromě zmíněné katedrály navrhnul také například budovu penzijního fondu, muzeum, vězení, obecní dům, soukromé rezidence nebo Šari’atskou soudní školu, ve které se vyučovalo právo šaría. Podílel se také na návrhu sarajevské radnice. Podle historika a diplomata Jiřího Kuděly se ale Paříkův návrh nezamlouval tehdejšímu ministru financí, musel jej tedy předělat jiný architekt. Základ návrhu Karla Paříka ale zůstal.

Architekt a umělec David Vávra v dílech dokumentu Šumné stopy o Karlu Paříkovi podotýká, že po vyhnání Osmanů z Balkánu si chtělo Rakousko-Uhersko zajistit spolupráci lidí v oblasti tím, že podporovalo místní v jejich dosavadních náboženstvích. I to bylo důvodem, proč Pařík vedle stavby katolických katedrál dostával zakázky také na stavbu mešit, synagog i pravoslavných a evangelických kostelů.

Talentovaná rodina

Paříkova kariéra na stavebním odboru skončila v roce 1916, kdy byl poslán do penze po sporu se svým nadřízeným o uskladnění brambor ve veřejných budovách. Několik let vyučoval architekturu, ale projektování budov se věnoval dál.

Karel Pařík se sžil se Sarajevem, přijal dokonce posrbštěnou verzi svého jména Karol Paržik. Za svůj život se dvakrát oženil. S první ženou Marií měl syna Karla. Ten se ovšem nevydal v otcových šlépějích a od architektury zběhl k hudbě. Odešel do Bělohradu, kde se stal slavným výrobcem houslí. Jeho živnost po něm zdědila jeho dcera Lidija Paržik Tanasijević a stala se tak první ženou-houslařkou na světě.

Po Mariině smrti se Karel Pařík znovu oženil. S druhou ženou Ludmilou měl dva syny - Pavla Otokara a Mariana - a dceru Melitu. S Marianem a Melitou na sklonku svého života spolupracoval na některých svých stavbách, mimo jiné taky na té poslední, kostelu sv. Josefa, který byl dokončen v roce 1939. V něm se po jeho smrti v roce 1942 konala zádušní mše. Karel Pařík je pohřbený v Sarajevu a na náhrobek si nechal vytesat v srbštině slova “Čech rodem - Sarajevan volbou”.

Na náměstí Karla paříka v Sarajevu stojí jeho poslední stavba, kostel sv. Josefa.Na náměstí Karla paříka v Sarajevu stojí jeho poslední stavba, kostel sv. Josefa.Zdroj: Mister No, cs.wikipedia.orgOdkaz Karla Paříka je v současnosti pro většinu Čechů vzdálený. Z pěti dotázaných českých studentů architektury jeho jméno neznal ani jeden. V Bosně a Hercegovině je ale dodnes velmi uznávaný. V roce 2008 po něm v Sarajevu dokonce pojmenovali náměstí u kostela sv. Josefa a jeho dílu věnovali rozsáhlou výstavu. “Paříkovu rodnou ves jsem měla v plánu navštívit hned jako první potom, co jsem přijela do Česka,” říká bosenská velvyslankyně Martina Minarević. Podle ní si Paříka V Sarajevu lidé nesmírně váží.

V posledních letech si jej ale připomínají i Češi. V Paříkově rodné Veliši odhalili před sedmi lety pamětní desku na obecním úřadě, v dokumentu se mu věnoval “žasnoucí architekt” David Vávra a o jeho životě vznikla dokonce životopisná kniha režiséra Jana Boňka, Jiřího Kuděly a akademičky Blanky Dimitrijević. Architektovo dílo se tak pomalu dostává do povědomí širší české veřejnosti a Velišané na něj mohou být právem hrdí.