Každý den byla demonstrace na Václavském náměstí. Ideovou iniciativu drželi herci z divadel, organizaci akcí v Praze dělali disidenti. Šíření na venkov zajišťovali studenti. Já jsem pak skoro každý den jezdil s velkou taškou do Prahy pro letáky a informace.

Centrála
Velkou centrálou byla vysoká škola ekonomická. Měli tu i informace, jak to v městech probíhá – kam je třeba vyrazit. Takhle jsem byl v Hořicích, kde to bylo mrtvé. V Nové Pace to tálo docela rychle. Jan Hejtman, kluci z gymplu (Hrnčíř, Sankovič, můj bratr), Láďa Janata, mnoho dalších a později i Petr Kuřík dodávali shromážděním u kašny na náměstí šťávu. Od úterý byla na gymplu stávka 2. G a 3. G, což byla pak agilní základna.

Velkým přelomem bylo využití zesilovací techniky na náměstí (na snímku). Od toho okamžiku jsme se etablovali. A už se nás všichni báli, co s nimi uděláme, až se to otočí – čekala se revoluce. Do té doby jsme byli nuly, které nakonec vyhodí z práce, školy, ne-li zavřou. Pak už to běželo hladce, generální stávka, nová vláda, odstoupil prezident a volba Václava Havla na Hrad.

Mně osobně šlo skutečně jen o osobní svobodu, možná dokonce i jen o svobodu názoru. Již na gymnasiu jsem se od podrobného studia marxismu dostal k základní a necenzurované literatuře filosofické i náboženské. Marxisté bojovali proti těmto koncepcím světa tak, že zavírali jejich nositele. To mi tehdy přišlo nespravedlivé.

Co se týče ekonomiky – byl jsem před Listopadem mnohokrát na Západě jako sportovec a intuitivně jsem chápal, že něco s naším hospodářstvím není v pořádku. Nechápal jsem ovšem fungování trhu, nicméně jsem už tehdy byl zastáncem svobodné lidské ekonomické činnosti, tedy zejména podnikání. Na druhé straně jsem byl i pro, že se člověk může rozhodnout nepracovat a umřít hladem.

Co se týče politiky, tak jsem komunisty (a mojí rodině nikdy nic neudělali) chápal jako prospěcháře, kteří se drží funkcí až do smrti. Tehdy jsem byl velkým zastáncem přímé demokracie. Tím jsem stále, připadá mi to jako nejdůstojnější řešení řízení společnosti. Teď už jsem ochoten připustit i podíl a důležitost monarchy a volených elit na správě. ⋌Míla Pour