Monika Stránská, náhradní maminka dětí, které nemohou vyrůstat v láskyplném náručí rodičů, je první přechodnou pěstounkou v Královéhradeckém kraji.

Moniko, než jste se stala dočasnou pěstounkou, rozhodli jste se s manželem vzít do dlouhodobé péče malou holčičku.
Ano, požádali jsme si o dítě a přijali jsme do rodiny holčičku. Doma jsme měli dva kluky, Zlatušce bylo 3,5 roků, nemluvila, nechodila. Snažíme se jí dávat veškerou lásku. Zlatuška začala chodit do školky a já do práce. O víkendech jsme si ale stále brali domů děti z dětského domova ve Vrchlabí.

Co vás k tomu motivovalo?
Vzorem mně byla Ivanka Nováková z domu dětí a mládeže, kde jsem vedla klub maminek. Měla v péči chlapce a na víkend si brala děti z Vrchlabí. Oslovila mě, jestli jim nechci pomoci. Pak už se všechno rozeběhlo. Psal se rok 2008 a já se po dvou letech setkala s paní z ministerstva, která mě informovala o tom, že se chystá zavést dočasnou pěstounskou péči doma v rodinách, aby se u dětí navázalo pouto lásky a naučily se mít někoho rády. S tím jsme do toho šli, pomoci miminkům. V roce 2010 jsem se sešli s paní Hláskovou, která byla jediná pěstounka v republice a prošli školením od krajského úřadu, který nás v roce 2011 schválil a my byli připraveni přijmout miminko do věku dvou let.

Jak dlouho jste čekala na první miminko?
Dlouho, osm měsíců. V pátek 13. ledna mě zavolali, že mi přivezou dvouměsíčního kloučka. Byl u nás čtyři měsíce. To byl náš první zážitek včetně předání dítěte náhradním rodičům. To je nádherné. Při prvním všichni chlapi pláčou a stejně tomu bylo i u nás. Pak už jsme čekali na další dětičky a od roku 2013 se tato služba začala rozvíjet. Dnes je v kraji 55 dočasných pěstounek, které mají ve své péči dítě maximálně jeden rok. Do té doby by se pro něho měla najít náhradní rodina.

Kolik dětí jste měla za těch šest let v péči?
Celkem deset, nyní jsem měla hošíčka po dobu dvou let, ale to byla výjimka a velká zkušenost.

Když jsme spolu mluvily naposledy, stěžovala jste si na laxní přístup soudců, u kterých vázne přidělování dětí do rodin. Zlepšila se situace?
U nás v kraji je to vcelku rozumné, ale jinde trvá vydání rozhodnutí soudci velice dlouho. Chceme pomáhat malým dětem, a je krásnou myšlenkou, kterou navrhují poslanci, aby dítě do tří let vůbec nepřišlo do ústavní péče. To by bylo úžasné, za to jsem ráda.

Čím vás toto zaměstnání nebo spíš poslání obohacuje?
Máte pravdu, je to asi poslání, když pomáháte dětem. Když jsme do toho s manželem šli, tak jsme byli všichni přesvědčeni, že to bude jako výkon povolání a děti se nestanou součástí naší rodiny. Po čtrnácti dnech jsem si vzpomněla na jednoho psychologa, který mně tvrdil, že po dvou týdnech to dítě bude součástí rodin, protože s ním budete žít čtyřiadvacet hodin. Bude vás potřebovat. A je to svatá pravda!

Je to krásné, že děti jsou prostě na kus životního úseku vaše a vy je musíte poslat s láskou dál do života. Splnil se mi můj sen, vždycky jsem chtěla pomáhat dětem, být učitelkou v mateřské školce. Začátky byly sice náročné, ale dnes už mám zpětnou vazbu od adoptivních rodičů, kteří jsou vděčni, že děti u nás mohly být. Od nás odcházejí spokojené, usmívají se, jsou šťastné. Společně pak s rodiči slavíme den, kdy si děťátko do rodiny převzali.

Jak vnímají vaše poslání vlastní děti?
Je pravda, že už je přešlo to první nadšení: Jé, my budeme mít doma miminko. Samozřejmě jsou rády. Doma je nyní čtrnáctiletá Zlatuška a šestnáctiletý Lukáš. Dva kluci už vylétli z rodinného hnízda, už jsem podruhé babičkou. Manžel říká, že moje práce je náročná, velice zodpovědná, ale smysluplná. Je to pravda, trvá opravdu čtyřiadvacet hodin denně.

Dokážete si Moniko představit, že pěstounskou péči budete zajišťovat až do důchodu?
Dokážu, vždycky je to o tom, jak ty děti máte ráda a co jim chcete dát. Jsme profesionální chůvy, které navíc mohou pomáhat i novým maminkám, které se stanou pěstounkami.
Jsem také ráda za současnou kampaň na podporu pěstounství, protože v naší republice máme hrozně málo dlouhodobých pěstounů a i přechodných není moc. Celkem nás je sedm set, a když je ročně potřeba umístit 1 200 až 1300 dětí, tak je to pořád nedostačující. A hlavně nemáme komu děti předávat. Nebojte se toho, a přijďte se informovat. Týden pěstounství je od toho, abychom vám předávali své zkušenosti.

V Nové Pace proběhne setkání s dlouholetou pěstounkou Monikou Stránskou a povídání s pěstouny o jejich zkušenostech, a to ve středu od 14 hodin ve společenské místnosti Domova pro seniory.