Libošovická knihovna si na toto smutné, ale zajímavé výročí pozvala profesora a historika Roberta Kvačka.

„V této chvíli jsem více pamětníkem než historikem," začal profesor svoji přednášku před zcela zaplněnou místností v Knihovně Antonína Bocha. Když se to před 75 stalo, bylo Robertu Kvačkovi sedm 7 let. Než vyrazil do školy, doma dostal upozornění, že může narazit na ozbrojence v cizích uniformách. Ty skutečně, když se prodíral nezvyklým počasím (padali velcí, sněhoví sedláci), potkal.

Robert Kvaček hned po úvodu dokázal, že historická věda a talent ji podat srozumitelnou formou jsou jeho klíčovými přednostmi. Pokusil se zřetězit události a nechal na posluchačích, jaké z nich vyvodí závěry.

Na vrcholu moci

Co si tedy myslí autor tohoto článku? Že mocnosti v meziválečné době nedokázaly nastolit řád, který by určil hranice evropských národů. Zřejmě k tomu nebyla vůle. Tento nedostatek vedl k tomu, že jakmile opět ožila myšlenka velkého Německa, nebyly evropské mocnosti schopny Hitlerovi a jeho přívržencům argumentovat. Nepřítomnost řádu byla i pro řadového člověka tak bolestivá, že když na podzim 1938 byla podepsána dohoda v Mnichově a Československo muselo odevzdat pohraničí, celá Evropa oslavovala zrození nového pořádku v Evropě. Vydržel půl roku.

Tehdy, v letech 1938 a 1939 byl německý diktátor na vrcholu moci. Už nikdy se mu nepodařilo dosáhnout takových úspěchů. Jak Robert Kvaček připomněl, 15. březen 1939 se pro něj do konce života stal dnem, kdy si připadal (slovy Adolfa Hitlera) „největším Němcem v dějinách".