To bylo při zahajení výstavy, na kterou malíř přizval svého vrstevníka, sklářského výtvarníka Zdeňka Lhotského. Ve čtvrtek v galerii v konírně jičínského zámku.
Náhlovského surrealismus a Lhotského stély, mísy, či jiné masivní skleněné objekty. Kterak jde to dohromady? Inu místem svého vzniku na svazích hory Kozákov. Tam je sklářská dílna i ateliér. Tam je inspirace, objekty, náměty. Tam žijí tvůrci. Můžeme se jen dohadovat, zda tenhle kumšt mohl by takto vznikat jinde.
Malíř Richard měl na sobě černý zimník, černý klobouk, hluboko napasovaný, kostičkovanou šálu a svůj výraz. Nic z toho neodkládal. Neboť to je on, to je jeho dílo. Za tím si stojí, nenechá si do toho mluvit.
V první části výstavy jsou ty Věžáky, Valdštejny, skály, kytky. A vody, ve kterých se všechno zrcadlí. I Valdická brána, jako úlitba Jičínu.
Ve druhé je dravý surrealismus, tam se namáhej víc, diváku. Pan malíř k tomu nemá co dodat, on svoje řekl obrazem. Věru nepatří k ukecaným. Spíš sveřepým. Dobrá vlastnost pro kumštýře.
Lhotského sklo obrazy rámuje. Kdo dá si práci a vezme do zorného pole část a část (šikovný fotograf to umí), pochopí souvislosti. Skrze sklo nazíráme obraz. Jistě, že ne doslova. Vedle sebe. Jemný dekor v masivní desce a za ním ten surrealismus.
Reagionální muzeum a galerie, paní kurátorka Lenka Patková, mají za sebou počin. Přispěli k tomu i muzikusové ze ZUŠ. Tomáš Klazar a Michal Petira džezovými improvizacemi.
Výstava potrvá do 1. dubna 2018. (proChor)
