V poslední době navíc ředitelka ZUŠ Jičín Jaroslava Komárková sbírá jedno ocenění za druhým. Pro první si jela v březnu na Pražský hrad, druhé převzala od hejtmana a trojlístek doplnila třetí příčka v soutěži Žena regionu. Jaroslava Komárková má prostě úspěšný rok. Možná je to i sedmičkou na konci.

Paní ředitelko, věříte na šťastná čísla a které je to vaše?
No vidíte, sedmička!

Tak to možná vysvětluje, proč se všechna ocenění sešla v letošním roce. Přesto, které vás nejvíce potěšilo, které zaskočilo, překvapilo?
Prvního ocenění od ministryně Kateřiny Valachové za dlouhodobou vynikající práci ve školství si vážím. Šlo o medaili druhého stupně, což je nejvyšší vyznamenání. Převzala jsem ho v Praze v budově Senátu. Co mě zaskočilo, to byla medaile od hejtmana, protože na ni mě nominovali učitelé. A já vůbec netušila, co kantoři spunktovali. Nejenže mě nominovali, ale oslovili i vzdělávací instituci ministerstva školství, radnici a prezidentku asociace uměleckých škol a přinesli mi hodnocení. A to mě překvapilo. Když vás nominují podřízení, je to příjemné. Pamětní medaile od hejtmana patří všem ve škole, nejen mě.

A co žena regionu?
To mě překvapilo. Tato celonárodní soutěž je určena všem ženám, které dosahují jedinečných výsledků nejen ve své profesi, ale aktivně se podílejí i na veřejném životě, tvoří hodnoty, pomáhají nemocným, dětem či zvířatům, přispívají ke zlepšení a rozvoji svého regionu a ještě při tom zvládají péči o rodinu. Když se ohlédnu zpět, ve svém životě bych nic neměnila, i kdybych se znovu narodila. Beru všechno i se svými chybami. Škola je pro mě dcerou, po mých dvou klukách je to moje třetí holčička. A práce s dětmi mě obohacuje, nastavuje mi zrcadlo. Jsem spokojená.

Nádherný rok, stala jste se i babičkou?
Zato jsem šťastná.

Vloni jste překvapili Jičín úspěšným muzikálem o Elišce Smiřické. Jak pokračuje práce na vašem druhém projektu Stvoření světa?
Jestli se nám to povede, bude úspěšnější než Eliška. I proto chci svůj čas i nadále věnovat jen dětem. Je to náročnější, pomalejší, ale nesmírně mě to dobíjí. A myslím si, že děti mě mají rády.

Jaký sen spřádá oceněná a doceněná ředitelka?
Aby až tady skončím po mně nastoupil ředitel, který školu povznese dál a výš a aby to dobré, co jsem tu vybudovala poponesl a špatné vylepšil. Jsme výjimečným zařízením, kde dbáme na individualitu v rámci kolektivu. To je nesmírně cenné.

Vystudovala jste hru na lesní roh. Proč jste si zvolila pro ženy ne zrovna typický nástroj?
Zamilovala jsme se do jednoho chlapce a chtěla jsem se dostat jako on na konzervatoř. Když se mi to povedlo, hocha vyhodili a mně zůstala láska k lesnímu rohu. S hornou jsem prošla konzervatoří, hrála s ní v zahraničí. Bylo to úžasné. Pak jsem nastoupila v Budějovicích do orchestru, další krásné tři roky.

Jak jste se ocitla z Budějic v Jičíně?
Byla jsme v jiném stavu, potřebovali jsme byt. Jinak jsem se narodila ve Dvoře, pak se rodiče stěhovali do Kolína, studovala jsem v Praze, účinkovala v Budějovicích a v roce 1987 jsme s manželem nastoupili do Jičína učit hru na dechové nástroje. Letos je to třicet let a čtyřiadvacet let vedu školu.

Pokukovala jste někdy po jiném hudebním nástroji?
Ne, je to jeden z nejtěžších nástrojů, ale zase nejkrásnější. A já miluji altové nástroje, proto jsem si vzala manžela fagotistu. Líbilo se mi, jak se František mazlil s fagotem.