Obrazy krajin i krásných zamyšlených dam, sošky svatých, prosklené almary nebo stohy zažloutlých notových archů. Při každém dalším pohledu lze v prostorách antikvariátu odhalit něco nového. Bylo by možné zde strávit hodiny a přesto by se člověk pokaždé mohl zastavit u něčeho, čeho si předtím nevšiml. Podle majitele ostroměřského antikvariátu ale většina zákazníků mezi starými drobnostmi málokdy najde něco, co koupí. “Je to většinou jen inventář obchodu. Knížky, noty nebo fotky si necháváme hlavně jako dekoraci. Lidé sem jezdí hlavně kvůli kamenům,” říká Josef Ouředníček.

Hlavní výdělek podniku spočívá v prodeji starých pískovcových kvádrů, koryt, ale třeba také náhrobních kamenů. “Ne že by si tím lidé zdobili zahrádku. Většinou se ale jedná o hezké kousky, které zručný řemeslník předělá na něco užitečného,” ukazuje na vystavený náhrobek.

Mezi kamením na dvoře ale lze najít i velké cennosti. “Takováhle vesnická bryčka byla dřív v každém větším statku. Něco jako když dnes máte auto. Dnes má hodnotu třeba 40 tisíc. Hlavně ji ale půjčujeme na různé stylové akce,” ukazuje obchodník na vozidlo ustájené pod přístřeškem.

Zájem lidí o starožitnosti klesá.Zájem lidí o starožitnosti klesá.Zdroj: Deník/Kateřina ChládkováZálibu v kamenech si Josef Ouředníček nese již z mládí. Dříve totiž pracoval v rodné Praze jako kameník osazovač. “Byla jste někdy v pražském metru? Každá stanice je osázená jinak. Dělal jsem například na stanici Můstek, na Národní třídě, nebo na budovách u Národního divadla nebo na Smíchově,” vypráví o svých profesních začátcích. Do Ostroměře se před třiceti lety přistěhoval za svou tehdejší manželkou a už tu zůstal.

Už si prý ani nepamatuje, jak se dostal k obchodování se starožitnostmi. “Asi mě to vždycky lákalo, jinak bych to nedělal. Začínal jsem jako sběratel a postupně jsem se dostal až sem,” vzpomíná. Ale vybavuje si první starožitnost, kterou si pořídil. Stařičké hodiny, které koupil ve dvaadvaceti, má prý dodnes doma.

Většina materiálů a starožitností se k Josefu Ouředníčkovi dostane od lidí, kteří bourají staré stavení, ruší hroby nebo rekonstruují stáje. Podmínkou je, že musí být předmět starší než padesát let a musí se starožitníkovi zalíbit. Aby mohl profesi vykonávat, musel absolvovat dvouletý výuční obor, kde se naučil hlavně rozpoznávat stáří, kvalitu nebo hodnotu věcí. Ke svému zboží si ale snaží nevytvářet blízký vztah. “Všechno je na prodej. Občas se mi něco líbí, tak si to vezmu sám. Ale to jsou drobnosti. Moje žena nemá ke starožitnostem takový vztah,” posteskne si.

Naopak pro děti je prý obchod lákavým hřištěm. Ouředníčkova dcerka se svou kamarádkou ráda prolézá obchodem, prohrabuje harampádí a hraje si. “Malá si tady vyhraje. Roztahá věci po celém dvoře a já to pak musím sbírat,” lamentuje, když se shýbá pro zaprášené obouchané housle.

Není divu, že děti starožitnosti tolik lákají. Ve starých almarách se skrývají zaprášené knihy psané v různých světových jazycích, v notových osnovách odpočívají melodie, které už stovky let nikdo nehrál, a z vybledlých fotografií koukají obličeje lidí, o jejichž příbězích lze vymyslet nekonečně mnoho dětských her.

Ze záliby v záhadách starých věcí ale podle Josefa Ouředníčka většina lidí časem vyroste. “Se zvyšováním životní úrovně upadá zájem o antikvariáty. Lidé nemají tolik peněz a kupují jen to, co musí. Radost si udělají jen málokdy a těžko koupí komodu za 15 tisíc, když ji v řetězci pořídí za pár šupů,” říká.

Ve svém obchodě prodává hlavně chalupářské věci z okolí. “Nenajdete zde obrazy francouzských mistrů. To byste musela do větších měst za lidmi, kteří vykupují zboží ze zámků a od bohatých sběratelů. Tady najdete jen obyčejné věci s obyčejnými příběhy, které už ani já neznám,” říká.

Do antikvariátu Josefa Ouředníčka prý přijde asi pět zákazníků za den. Většinou mají zájem o kameny nebo o nábytek. Cizinci převážně z Polska pak nakupují třeba náboženské sošky a obrázky. Ale najdou se i tací, kteří si přijdou pro sadu nádobí. “My milujeme sklo, tak jsme se přišli podívat, jestli tu pro nás Josef něco má,” směje se mladý manželský pár z Hořic, při prohlížení jedné z těžkých skleněných mís. A kdo ví, třeba narazí i na hezké hodiny.