Nepřeceňuj, nepodceňuj, poznej.
Leoš Janáček
Hledal jsem vnitřní štěstí.

Moravskoslezské Beskydy, Valašsko a Lašsko, Z Jičína do Nového Jičína

22. - 23. 1. 2014

Ráno ve 4.17 hodin jsem odjel vlakem z Jičína přes Nymburk do Kolína, kde měl vlak 6 minut zpoždění. Mezinárodní expres do Žiliny překvapivě čekal, a já mohl pokračovat v jízdě do Valašského Meziříčí. Ve vlaku se opakovala situace s průvodčím jako 14. ledna, neboť mi naúčtoval příplatek 40 Kč za vystavení jízdenky ve vlaku. Viděl mne, jak dobíhám přistavený rychlík, ale neřekl jsem mu zřetelně, že jsem přestupoval z osobního vlaku. Hájil jsem se tím, že to přece viděl, a tak vytiskl novou jízdenku bez příplatku a ještě se k tomu usmíval.

Z Valašského Meziříčí jsem dokončil cestu do Frenštátu pod Radhoštěm osobním vlakem před desátou hodinou a ve vlaku ještě posvačil.
Putování jsem začal prohlídkou města u kostela sv. Jana Křtitele, poté jsem došel ke kamenné kašně se sochou Neptuna (místní ji nazývají Jonáš) a novoromantické radnici, která je dominantou náměstí. Je tu mnoho pěkně opravených měšťanských domů. Poslední zastávka byla u farního kostela sv. Martina. Počasí bylo příznivé, jen trochu více mlhy v okolních kopcích a poprašek sněhu; teplota mínus 4°C, slabý vítr.

Frenštát pod Radhoštěm (400) 1 km – Lichnov (370) 6 km – Štramberk ČD (350) 11 km – Štramberk, Národní sad 12 km – Štramberská Trúba (480) a zpět 14 km – Rybí 23 km – Žilina u Nového Jičína 26 km – Nový Jičín (285), náměstí 28 km – ubytovna N. Jičín 29 km
Nádraží ve Frenštátě.Z Frenštátu jsem šel po červené turistické značce podél řeky Lubina k soutoku s řekou Lomná. Poté jsem začal stoupat asi 200 m na kopec, abych zase klesal do obce Lichnov, která leží v malebném údolí Lichnovského potoka obklopeného věncem kopců. Uprostřed malé obce je kostel sv. Petra a Pavla a naproti je muzeum s názvem: "Naděje má jméno Texas", stálá expozice o vystěhovalectví ze severovýchodní Moravy do Ameriky. Cesta do Štramberka stále mírně stoupala mezi porosty keřů a nakonec vedla lesem po silnici. Štramberk, v létě přeplněný turisty, byl tentokrát téměř liduprázdný. Je to starobylá lašská obec s gotickým hradem ze 14. století na Zámeckém kopci, který plnil funkci strážní pevnosti.

Z původního hradu zbyla válcová věž Štramberská Trúba, což je honosná gotická věž 40 m vysoká ze středověku, dříve strážní věž nyní již zbouraného hradu. Neopakovatelný architektonický unikát představuje urbanistický soubor lidové architektury valašských roubených chalup, které se mi líbí při každé návštěvě. Nejpůsobivější jsou roubené domky v Jaroňkově nebo také štramberské „Zlaté uličce" těsně pod hradem, z lomového zdiva hradu. Dominantou náměstí je farní barokní kostel sv. Jana Nepomuckého.

Zajímavá je budova radnice, Pivní lázně, Městský pivovar, muzeum, kašna a dříve šenkovní domy – překrásné. Štramberk proslavil voňavý cukrářský výrobek – perníkové „Štramberské uši", které jsem koupil pro svou ženu domů. Vynechal jsem tentokrát návštěvu krasového útvaru jeskyně Šipka, která je známá nálezem zlomku spodní části čelisti neandrtálského dítěte zvaná „Šipecká čelist" a rozhlednu Bílá hora (557), neboť byla nahoře hustá mlha.

Vrátil jsem se k bráně Národní sad na hoře Kotouč, což je galerie v přírodě, a pokračoval lesní cestou s překrásným výhledem na celé město do Libotínského údolí, kde bylo asi 5 cm sněhu. Lesní cesta byla pohodová, kolem stromy jako buky, javory, jasany a duby a ve sněhu jen stopy zvěře; moc romantické, kde jsem našel vnitřní štěstí.

Nový Jičín.

Štramberskou vrchovinou po rozlehlých pláních jsem se blížil k Novému Jičínu, což je jedno z mála měst v republice, kam jsem jel poprvé v životě. Už za šera jsem se pokusil fotit kostel na periferii města s názvem Žilina, odkud zbývaly do města 2 km. Musím říct, že jsem byl Novým Jičínem příjemně překvapen, velikostí i krásnými domy a hlavně příjemnými lidmi; ochotná byla i místní policie, totéž se opakovalo v informačním středisku, na ubytovně, ve všech obchodech příjemní a uctiví lidé. Cítil jsem se tu stejně dobře jako ve svém Jičíně. Přišel jsem do centra města už skoro za tmy v 17 hodin a tak večerní snímky nejsou moc zdařilé. Ubytoval jsem se za 200 Kč na stadionu v ubytovně s názvem Gól, kde mne přijal mladý pan Mík. Měl jsem k dispozici sám velký pokoj se šesti lůžky, hned vedle dámské sociální zařízení (dámy na ubytovně ten večer nebyly), kuchyňku a TV místnost s křesly a stolečky, kde jsem mohl popíjet své oblíbené víno. Prohlídku města jsem odložil na druhý den.

Nový Jičín (285) 3 km - Skalka (360) 5 km – Svinec (546) 6.5 km – Strážnice (475) 7.5 km - Kojetín (455) 7.5 km - Strážnice (475) 8 km - Straník 9 km – Hodslavice 12.5 km – Hostašovice ČD (400) 15 km
Po snídani jsem opustil ubytovnu až v 7.30 hodin, neboť jsem čekal na denní světlo umožňující focení překrásných měšťanských domů na náměstí. Malebné město má skoro 25 000 obyvatel, tzn. je o polovinu větší než můj Jičín (17 000 obyvatel). Prohlídku jsem začal u Žerotínského renesančního zámku, naproti kterému stojí hezká budova, dnes hotel Praha. Jen pár kroků úzkou uličkou jsem vstoupil na Masarykovo náměstí, kde je na rohu opravená radnice, uprostřed náměstí morový sloup a kamenná kašna se sousoším tančících sedláků. Překrásný je pohled z náměstí na kostel Nanebevzetí Panny Marie s věží.

Busta generála Laudona v Novém Jičíně.Okouzlilo mne malebné podloubí a renesanční a barokní domy jako je Dům generála Laudona (má zde bustu), který zde v roce 1790 zemřel, kde je dnes informační centrum. Vedle něho je dům U bílého anděla, kousek vlevo dvoupatrový měšťanský dům „Stará pošta" a mnoho dalších historických budov jako je Beskydské divadlo či Španělská kaple. Město jsem opustil směrem ke kostelu Nejsvětější Trojice na Janáčkově náměstí kde je i Mistrova busta.

Pomník Františka Palackého v Hodslavicích.Zde začíná vlastivědná naučná stezka Františka Palackého, po které jsem šel až do Hodslavic, kde je jeho rodiště, resp. došel jsem až na nádraží do nedalekých Hostašovic. Z města jsem stoupal stále nahoru cyklistickou stezkou podél silnice, ale bez provozu, alejí námrazou ojíněných stromů po červené turistické značce přes Přírodní park Podjeskydí na Skalku. Odtud už lesem po šotolině pokryté malou vrstvou sněhu k lyžařskému areálu Svinec, kde je sjezdovka a díky mrazivému počasí asi mínus 4°C zde uměle zasněžovali. Překrásná panoramatická cesta vede dále do malé obce Kojetín, kde jsem přátelsky pohovořil s místními staříky, čekajícími na autobus.

Velmi namrzlá, v zimě neudržovaná byla cesta dolů do obce Straník, kde zajímavostí jsou odkryté vulkanické horniny, tzv. polštářové lávy. Do Hodslavic jsem musel překonat opět kopec vysoký asi 200 m nad obcí, kde nade mnou kroužil párek supů! Do obce jsem vstoupil kolem evangelického kostela k mohutnému římskokatolickému kostelu Božského Srdce Páně, kde jsem potkal pro mne zajímavého 85tiletého rodáka, kterého jsem se ptal na rodinu mého bývalého přítele MUDr. Miloslava Huba, který se zde narodil; pracoval a bydlel však v Pardubicích a do své smrti žil s mojí tchyní a pomáhal nám pečovat i o naše děti. Zajímavé vyprávění ukončil sdělením, že stojím jen 150 m od jeho rodného domu, kde je dnes hospoda „U Hubů" a vede ji vnuk jeho bratra. Zašel jsem tam na polévku a pohovořil s jeho manželkou, která mne obsluhovala. Poté jsem si prohlédl pomník Františka Palackého a jeho rodný dům, hned vedle dřevěného kostela sv. Ondřeje. Palacký, který ovládal 11 jazyků, býval nazýván „Otec národa", neboť sepsal Dějiny národa českého. Známý je jeho výrok: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm".

Poslední část cesty na nádraží v Hostašovicích vedla převážně po silnici, ale naštěstí netrvala dlouho. V obci probíhá evropské rozvodí; část vody teče do Baltického moře, druhá část do Černého moře. Jméno obce je neodlučně spjato s pěstováním pohanky a jejím zpracováním na pohanskou (pohankovou) kaši. Neměl jsem ale chuť ochutnat; pohanku nemusím . Využil jsem několik minut v útulné a vytopené čekárně k občerstvení z nakoupených zásob v batohu (domácí jitrnice, pečivo, okurky a plzeňské) a vlakem odjel do Valašského Meziříčí. Zrovna odjížděl osobní vlak do Hranic na Moravě a tak jsem jel zdarma do Hranic na Moravě, odkud jsem se už vracel mezinárodním expresem přes Pardubice do Hradce Králové a do Jičína, kam jsem přijel v 18.24 hodin.

Výlet byl opět pěkným zážitkem a rád se k tomuto líbeznému koutu naší země vrátím. Kdo bude chtít, může jet se mnou.   Ivan Pírko
V Jičíně 24. 1. 2014  
Jitka Press, 
Jičín
Copyright © Jitka 2014