Veřejná moc ve většině zemí se s ní snažila odjakživa vypořádat rozličnými způsoby. Zatímco někde přistupovali k přísné represi, která měla za následek spíš přesun prostituce do ilegality, jinde zvolili cestu jejího podřízení státnímu dozoru (tzv. reglementaci), čímž se zpřehlednilo její poskytování. To byl příklad i východočeského města Jičína.

Nejstarší řemeslo

Zdejší radní se před 137 lety (11. ledna 1879) usnesli na Pravidlech prostituce, v nichž upravili podmínky pro její poskytování. Reagovali tím na skutečnost, jak se nejstarší lidské řemeslo v Jičíně slibně rozvíjelo, k čemuž přispívala i přítomnost vojenské posádky. Někteří představitelé dokonce považovali prostituci ve městě za nutnou a potřebnou. Proto se hned v samém úvodu Pravidel prostituce, které obsahovaly celkem 43 paragrafů, praví:

„Prostituce ve větším městě jest sice nutnou, však musí se obmezovati. Jest tedy povinností městského představenstva dbáti o to, aby se syfilitická nemoc v městě nerozmohla. Představenstvo usneslo se na pravidlech, kterými říditi se musí jak majitelé bordelů, tak i přechovávané v nich nevěstky." Právní úprava pochopitelně stanovovala i tresty za porušení těchto ustanovení. Městská rada mohla mimo jiné udílet peněžité pokuty, navrhnout zrušení koncese, hrozila i trestním stíháním.

Odborná literatura

Zajímavé historické poznatky k této problematice nashromáždil a ve své knize „Zločin a trest v českých dějinách" publikoval jičínský historik Jindřich Francek. Ve své knize Francek uvádí, že již v říjnu 1873 napsalo několik jičínských občanů městské radě, že si na Pražském předměstí pan František Kracík postavil dům, v němž provozuje šenkýřskou živnost. Dále uvedli, že pod svou střechou trpí „ještě jiné odvětví živnosti, které vší mravopočestnosti a slušnému lidskému chování se na příkoř staví, totiž přechovává tam nepřetržitě několik nemravných ženštin, které svým vlastním tělem nedovolený obchod provozují a nejenom svobodné muže a vojsko v mladém věku, nýbrž i dospělé ženaté muže k sobě vábí, je svádí, o počestnost a jmění je připravuje." František Kracík tedy oficiálně zřídil v Jičíně nevěstinec, další existovaly přes protesty občanů na Novém Městě.

Během následujících několika let se prostituce významně rozšířila, vedle oficiálních nevěstinců pracovala ženská obsluha i v jiných hostincích. Podle historických pramenů před kasárnami čekávaly na své zákazníky „šlapky", které uspokojovaly sexuální potřeby vojáků v přírodě nebo ve svých bytech.

Městský úřad se pokusil o omezení prostituce tím, že zakázal vyhláškou z konce února 1899 zaměstnávání číšnic v hostincích. Toto rozhodnutí však narazilo na odpor hostinských, kteří ho považovali za zásah do svých živnostenských práv. Navíc ve Starém a Novém jičínském městě se touto vyhláškou neřídili stejně. Zatímco na Starém Městě byly hostince převážně bez číšnic, na Novém Městě byly trpěny. Novoměstští občané se dovolávali spravedlnosti, upozorňovali na ekonomické důsledky činnosti bordelů. Stížnost z 25. března 1910 dle historických pramenů končí slovy: „A naše rodiny, děti a zvláště dívky; ty trpí nejvíce na své dobré pověsti, pokládány jsouc za vyděděnce vší mravnosti – jsou z Nového Města."


Jičínská městská rada proto v dubnu 1910 znovu řešila tuto problematiku s majiteli nevěstinců, byla uzavřena dohoda o omezení činnosti a přesunutí na jiné, vhodnější místo. K 30. dubnu 1911 byly nevěstince na Novém Městě zrušeny, avšak jen načas. Po zavření těchto podniků se rychle rozvíjela tajná prostituce, což se projevilo ve zvýšení počtu onemocnění venerickými chorobami především mezi vojáky.

Obnova nevěstinců

Proto ani nepřekvapí, že to byli především vojenští lékaři, kteří usilovali o obnovení nevěstinců. Například MUDr. Červinka uvádí koncem roku 1911 ve své lékařské zprávě: „Jak zkušenost učí, prostituce nikdy nemůže být úplně potlačena, a jelikož od prostituce tajné, lékařsky nekontrolované, hrozí větší rozšíření nemocí venerických, doporučuji, aby nevěstince byly otevřeny a aby zároveň konán byl přísný dozor policejní za tím účelem, aby tajná, lékařsky nekontrolovaná prostituce, byla zamezena." Jičínské prostitutky navíc byly pod stálou péčí, navštěvovaly lékaře pravidelně dvakrát týdně, a to v úterý a v pátek.

Konec oficiálně povolené prostituce přišel po první světové válce. Veřejné domy se „přežily" a byly likvidovány podle zákona o potírání pohlavních nemocí.   Jiří Štefek