Na zdech má vyvěšené řezbářské a další nářadí, podél stěn je dlouhý stůl plný věcí a zbytků materiálu, ve zbytku sklepa je prostor jen pro jednoho až neuvěřitelně aktivního seniora. "Tady vyrábím celou scénografii. A když mi něco zbyde, vždycky to schovám. Z tohohle dřívka jsem vyřízl kytičku a podívej, zbyl v něm její tvar. Třeba se to bude příště na něco hodit," ukazuje obsah krabice se zbytky na stole. Jičínskému kulturní publicistovi, vydavateli vlastních novin a už několik let také loutkoherci ve vlastním Divadle na Káře Bohumíru Procházkovi nikdo neřekne jinak než proChor. Jeho novou hru inspirovanou židovským příběhem o Jákobovi spisovatele Isaaca Bashevise Singera představí v premiéře o jičínském Adventu.

S proChorovým Divadlem na Káře se už na Jičínsku setkal snad každý. Vzniklo před šesti lety jako pocta českému loutkaři Matěji Kopeckému, který jezdil dětem hrát své divadlo na voze taženém koníkem. "Dětem vždycky říkám, že já koníka v paneláku mít nemůžu a proto jezdím na své trojkolce. Vyrobil jsem si dřevěnou vrtulku a říkám jim, že když se roztočí, může moje kárka létat," směje se proChor.

Příchozí mohli ochutnávat dobrotu z brambor od šesti soutěžících, z nichž každý vyrukoval s osvědčeným receptem.
OBRAZEM: Obecním domem na Stavě se linula vůně bramboráků

K divadlu se inženýr, bývalý kantor a pracovník hygienické stanice dostal už jako dítě, nadšení do hraní mu však zůstalo do pokročilého věku. Inspiroval se přitom ve Valdštejnské lodžii, kde se v posledních letech často prezentuje mimo jiné také práce Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Právě nekonformní minimalistická představení zaujala proChora natolik, že z nich čerpá nápady i alternativnější přístup k divadlu. "Hodně jsem se tam o divadle naučil. Taky jsem tam potkal spoustu skvělých a talentovaných lidí, kteří dělají krásná divadla, ale hlavně jinak. Lodžie nepodlehne líbivosti. To je důležité," říká dlouholetý obdivovatel lodžijovské scény.

S divadlem doslova na káře už proChor projel blízke i široké okolí Jičína. Vystupuje ve školách, na dětských táborech, festivalech a dalších kulturních akcích na Jičínsku. Všude, kam dojede. Se svým představením o sv. Václavovi dokonce dojel až pod Vel'kou Fatru na Slovensku, do partnerského města Martin. "Město mi dokonce proplatilo jízdenku. Ale za hraní nic nechci, i když většinou stejně něco dostanu. Jen ve škole, kde učí můj syn, jsem dostal řízek a tyhle čtyři oříšky," směje se a ukazuje na svůj honorář v misce na okně.

Nyní má v hlavě čtyři příběhy, které by chtěl divadelně zpracovat. Vyprávění o otroku Jákobovi je první a v tuto chvíli je scénografie i loutky Jákoba, jeho ženy, syna i kravičky připraveno na premiéru. Ta by se měla uskutečnit v prosinci jako součást Čtení pohádek u Hvězdy. "Scénář jsem zhruba vymyslel dneska ráno a poslal jsem ho i do pražského Židovského muzea, jestli by mi nemohli dát nějakou dotaci. Tak uvidíme. Dělal jsem na tom dva měsíce a budím se uprostřed noci, když mě k tomu ještě něco napadne," popisuje proces vzniku nového divadla proChor.

Sbírka potravin.
Sbírka potravin byla opět rekordní, vybralo se 624 tun. Zúčastnilo se i Jičínsko

Při svých vystoupeních se prý snaží co nejvíce komunikovat s dětmi, hraje u toho na harmoniku a často si společně i zazpívají. Ve školkách to nejčastěji skončí zpěvem Skákal pes. Do svých příběhů zapojuje i vlastní vzpomínky z dětství. Momentálně pracuje na věrném ztvárnění zvuku, který vydává mléko dojené přímo do plecháčku. "Když už je v příběhu kravička, chtěl bych dětem ukázat, jak to znělo vždycky, když moje babička dojila naši kozu. Ten zvuk, který vydávaly čůrky mlíka o stěny plechové nádoby," vysvětluje, čeho chce docílit. Zatím ale prý na správný zvuk nekápnul.

I v dalších třech příbězích, které by chtěl následně divadelně ztvárnit, hrají hlavní roli Židé. Jedním z nich bude přiběh chomutického malíře Karla Šlengera, který se oženil s židovskou dívkou, další bude o legendárním básníku Jiřím Danielovi, který se jako František Schulmann narodil v Libáni a byl zabit v roce 1945 v Osvětimi, a poslední bude pojednávat o české malířce Toyen, která za okupace ukrývala ve vaně ve svém pražském bytě židovského surrealistu Jindřicha Heislera. "Nechtěl jsem přímo tematiku holokaustu, ale myslím, že židovské příběhy je potřeba vyprávět stále. A vyprávět je i dětem, aby věděly, že mezi nám Židé žijí a čím si museli projít," vysvětluje proChor, proč v této době zvolil tak těžké téma.

Vlastní přesvědčení a svoboda projevu byla pro proChora důležitá odjakživa. Ještě za studií vstoupil z přesvědčení do KSČ, aby se po okupaci nechal ze strany vyhodit. "Byl jsem pro ně nepohodlný. Moc jsem říkal svůj názor. Učil jsem tehdy v Jičíně na průmyslovce. A když přijeli v 68. sověti, chtěli, abychom v práci podepsali, že souhlasíme s okupací. A já nesouhlasil. Nejdřív mě uklidili do Nové Paky na učňák, abych musel dojíždět. A nakonec jsem musel odejít úplně. Prý abych nemohl ovlivňovat mládež. Po dohodě s manželkou jsem odešel dobrovolně a oni mi našli místo na hygienické stanici. Tam jsem mohl v klidu pracovat, měřil jsem hluk v Jičíně a zakresloval ho do mapy," vypráví.

Czernina se Schwarzenbergem pojilo dlouholeté přátelství.
Jeden z nejdůležitějších lidí, co jsem znal, vzpomíná na Schwarzenberga Czernin

Aby už mu nikdy nikdo nediktoval, co může říkat, založil si před 25 lety vlastní měsíčník Prochoroviny. Píše hlavně o kultuře v Jičíně a okolí, pravidelnou rubrikou se ale staly i deníkové zápisky o proChorových zážitcích a setkáních. Prochoroviny rozváží na své kárce po Jičíně, několik výtisků posílá i do zahraničí. Aktuální články publikuje i na internetu na svém blogu a v době covidu natáčel také videorozhovory na YouTube. Všechno to vzniká v pracovně v panelákové bytě, které říká redakce. "Nejsou to noviny podfukem, mám je dokonce zaregistrované na ministerstvu kultury a od města Jičína na ně dostávám příspěvek. Ale dělám do všechno zadarmo, jen abych si mohl říkat, co chci. Nic za to nedostávám. I když teda sousedka-jogínka mi za noviny vždycky dá pár vajíček a nějakou svačinku. Ale to je všechno," dodává novinář.

proChor je zkrátka nezmar. Na Jičínsku je jen málo kulturních akcí, na kterých by i ve svých 84 letech chyběl. A když zrovna nereportuje o kulturním dění a nehraje divadlo, cestuje po stopách velkých příběhů. Často vzpomíná například na svoje putování za Magorem po stopách vůdčího ducha českého undergroundu Ivana Jirouse. "Tak dlouho jsem otravoval jeho dceru Františku, než jsem za ní konečně přijel a ona mě pustila dál. Krásně jsme si popovídali a když jsem se ptal, jestli je na tátu naštvaná, že byl zavřený místo aby byl s ní doma, řekla větu, kvůli které mělo moje putování smysl: To muselo bejt," vypráví proChor.