Pan Miroslav Kodýdek má v domě na návsi u rybníčka muzeum. Muzeum vzduchovek. Dneska si může otevřít muzeum každý, když na to má. Když chce udělat něco pro lidi a ne se jen předvádět s barevným autem.

V muzeu pana Kodýdka jsou volné prostory a tak pozval Jičínskou ZUŠ, ať si tu udělá výstavu. Udělali. Vždyť výtvarné oddělení má téměř 100 žáků, tak to je nějakého umění. Dvou i trojrozměrného. Nakonec i akustického. Protože výtvarníci pozvali své kolegy muzikanty. Nakonec i chuťového. Stačí nakrájet meloun i jiné dobroty.

Jak bývá na dobrých výstavách zvykem byla před zahájením výstavy hudba. Tu obstarali žáci a žačky z hudebních tříd. Krásný pohled i poslech. Flétnový soubor a pak dívky zpívaly písně z muzikálů. Proč pohled? Inu, když se dívka v parádních šatech postaví vedle pumpy na návsi české vesnice a zazpívá Jezus Christ superstar, je to nádhera.

Ale pojďme k výstavě. Ve výtvarném oddělení pracují v moderním duchu v tříhodinových lekcích, tandemovým způsobem, to jest dva učitelové či učitelky na 25 žáků. Začíná se rozcvičkou, samozřejmě rozcvičkou malířskou. A pokračuje se méně obvyklým způsobem. Žáci dostanou obrázek, reprodukci, neví koho. A mají za úkol napsat dopis postavě na obrázku. Teprve po napsání se dozvědí, komu píšou.

Výsledek je vidět na výstavě. Škoda, že prostoru je méně, než by bylo děl k vystavení, Děti provázejí rodiče mezi obrazy, plastikami, ale i módním návrhem kravat a povídají jim. Zeptal jsem se žačky, tak asi z osmičky: „Na co ty se zaměřuješ?“ „Já se teprve hledám,“ odpověděla a ukázala na křivky letícího ptáka. Je zřejmé, že taková dívka myslí to s uměním vážně.

Ano, i mejdan. Ale nad něčím a o něčem.

Jeden školní rok končí. Do dalšího má jičínská ZUŠ dobře nakročeno.