Jde o pohyblivý svátek, závislý na Velikonocích, které jsou odvozeny od židovského Pesachu a proto, stejně jako tato starozákonní oslava vyvedení Židů z egyptského otroctví, připadají na první víkend po prvním jarním úplňku. Řada masopustních zvyků má kořeny v předkřesťanském pohanství a proto se je církev snažila alespoň ideově změnit: například z pohanského pohřbívání Bakule se ve XIII. Století stalo "alelujové oficium", slavené před tzv. "Devítníkem"- čili devátou nedělí před Velikonocemi. Při něm bylo s velkou slávou pohřbíváno alelulja, které se během půstu z liturgie vypouští.

V řadě kostelů byla při mši z kůru vyhnána dívka, představující Alelulja. Není jasné, proč bývala omotána slámou…Jasné je, že tak býval ozdoben římský bůh pití Bakchus, kterého v tutéž dobu, to je před druhým zimním úplňkem, velmi bujaře oslavovali naši pohanští předkové. Tomáš Štítný ze Štítného píše, že při tomto zvyku "mnohá neřestná nepravost na nejedné panně i v chrámu byla páchána, až mnohá o věneček přišedši, v koutě se čekala". To byl důvod, proč bylo vyhánění Alelulja nakonec církevní autoritou zakázáno. Z panovnických a vrchnostenských masopustních radovánek se vyvinuly taneční zábavy, zvané "reduta".

Přípravou na masopust byl tak zvaný Tučňák, čili čtvrtek před masopustní nedělí, kdy se většinou zabíjelo. Mohutné jedení a popíjení mělo dle lidové pověry zajistit hojnou úrodu. Hlavní zábava, připadající na neděli, se často protáhla až do pondělí, kdy byl pořádán tzv. "mužský bál", na nějž měli přístup pouze ženatí muži a vdané ženy. Lidová pověra tvrdila, že jak vysoko při něm bude selka skákat, tak vysoko ten rok vyroste žito nebo len.

Jan Jakub Ryba píše, že mnohá "tak skákala, až pokušení ukazujíce, zavdala příčinu ku chtíči po ní, takže mnozí ženatí pak s cizími a nikoli svými manželkami obcovali".

O masopustním pondělí (letos 3.3) se také stavíval Babí mlejn, k jehož využití došlo o den později, čili při vrcholném dni masopustu, kterým bylo úterý. Ten den se konal průvod s medvědy, čerty, židy, dráby a koni, což byli "různí přepivoření neřádi, důvod k taškařicím nemravným a pití obžernému hledající".

S pitím byla spojena hlavně volba "krále ožranů", který býval v závěru dne ženami hozen do kašny. Zvykem, majícím kořeny ve slovanském pohanství, bylo stínání kohouta, při němž měl mladík se zavázanýma očima kosou setnout hlavu kohoutovi, jenž byl vyprovokován k zakokrhání. Ten, komu se to povedlo prvním máchnutím, byl svobodnými dívkami považován za velmi žádocího partnera. Polubenská paní Nigrínová podotýkala, že mládencům zavazovaly oči svobodné dívky, takže velmi záleželo na tom, co toto "ďůče chtílo, aby von viďál".

Na Rýchorsku zvyk stínání nahrazoval boj s kohoutem, při němž byl v ohradě zavřen kohout s mládencem, který měl zavázané oči a v ruce cep, jímž se snažil kohouta umlátit. Bojovnící se tak dlouho střídali, dokud chudáka ptáka úplně nerozmlátili. V této činnosti je velmi aktivně povzbuzovaly dívky, kterým mělo ocasní pírko umláceného kohouta zajistit mládence, "kerej se nebude kerve báť". Nechť si tuto pověru každý vyloží, jak chce.

V závěru masopustního úterý docházelo k mletí bab, při němž bylo pochytáno 9 starých žen, které byly strčeny do den předem postaveného mlýna a za ohromného rámusu semlety na 8 mladých dívek, které měly na sobě něco z oděvu oněch stařen. Co se stalo s tou devátou? Tu si odnesl čert…Že toto byla jedna z forem msty mládenců na největší drbně vesnice je jasné: čertova kořist byla zmazána sazemi - někdy i kolomazí - a na zádech mívala cedulku, že pro její "kušnu je i peklo kór moc dobrý". Zábavy končily přesně o půlnoci, kdy byla políbením basy zahájena doba půstu, v němž mělo dojít ke kajícímu rozjímání a odřeknutí se masa i všech radovánek.

Popeleční středa (letos 5.3.) začínala tichou mší, při níž byl obraz hlavního oltáře zakryt fialovým rouchem. Tento "hungertuch" ("hladový ubrus") se sundával až na Bílou sobotu, t.j. těsně před velikonocemi, v den tradičního křtění. Od XI. století je doložen obřad, při němž na závěr této mše dělal kněz věřícím křížek svěceným popelem, což mělo připomínat, že z prachu stvořený člověk se vzdor vší slávě v prach navrátí. Navíc tento svěcený popel měl zajistit "žádoucí ourodu polí ale zabránit nežádoucí ourodě žen"…

V řadě podkrkonošských obcí chodili muži po mši "smejvať popelec", k čemuž sloužila směs piva a mátové kořalky, zvané "Příchouskej víter". V německých Sudetech tento den chodíval směšně oděný "dráb", snažící se najít "Ztracenej masopůst", čili vyšťourat zbytky masové žranice, které pak odnášel. Co s nimi o půstu dělal, je nejasné…