Psala se neděle 25. prosince 1938. Tedy den, který, jak později v Českém románu Olga Scheinpflugová píše, neměl Karel Čapek vůbec rád a bál se ho. Karel Čapek skonal ve svém domě ve Staré Huti na zápal plic.

Později Olga Scheinpflugová popsala poslední chvíle s Karlem Čapkem takto:
„Usíná“ vykřikla radostně na lékaře. Slyšel to a stiskl svou ruku v její. Nová injekce už nezabrala, vzduch v pokoji prchal, jako by umíral s ním. Jeho oči se rozšířily úžasem beze strachu, zjasněly vědomím, že je konec, jako by procitl z života předtím, než umře- Obličej jeho ženy se usmíval, mluvil cosi radostného. Už nebylo třeba, i to si teď jasně uvědomil… Křeč smrti mu obsadila ústa, aby už nemohl živým odevzdat její tajemství. Vytrhl svou ledovou ruku z její konejšivé dlaně a zvedl poslední silou dva prsty do výšky – prostředník a ukazováček, sladké znamení společenství, které teď přecházelo v minulost. Byli jsme dva, dva, Olgo. Na všecko dva, na svůj růst, bolest, zápas a skoupé hodiny štěstí. Dva na výhru a prohru, dva na život a na smrt. Má milá. Umřel na jejím rameni ve tři čtvrti na sedm… Ulevilo se jí, když ho konečně položila na znavená, nemocná záda, která mu odepřela ve smrti milosrdenství pohodlí…“

Úmrtí Karla Čapka si při pietním aktu připomněli i v jeho rodných Malých Svatoňovicích. „Karel Čapek se zde narodil 9. ledna roku 1890. V červenci toho samého roku se již celá rodina odstěhovala do nedaleké Úpice. Ovšem v roce 1946, byla uspořádána výstava k národním oslavám, kdy do Malých Svatoňovic zavítal tehdejší pan prezident doktor Edvard Beneš. Tato výstava se později proměnila ve stálou expozici a obyvatelé Malých Svatoňovic tento nápad zaujal a začali oslovovat potomky a přátele Karla Čapka, které žádali o dochované dokumenty, knihy, obrazy a tak dále. A tak si dnes můžete připomínat dílo tohoto velkého spisovatele, dramatika a novináře každý den v samostatné expozici Karla Čapka,“ nechala se slyšet ředitelka muzea Vlaďka Odrobiňáková a dodala, že dětství v podhůří Krkonoš, nebo jak sám Čapek říkal – Krakonošově zahrádce, se mu do paměti vrylo natolik, že z něj a okolní přírody čerpal po celý svůj literární život. „Například v jeho pohádkách. Třeba v Doktorské, či Druhé loupežnické,“ dodala Vlaďka Odrobiňáková.

Ve svatoňovickém muzeu je v depozitáři i posmrtná maska i odlitek spisovatelovi ruky. Právě na tento odkaz vzpomíná Olga Scheinpflugová v Českém románu: „Políbila naposled tvář svého světa a života, byla už tuhá a ledová jak z kovu. Vymotala se pryč, k Hančiným rukám, které ji zachytily a odvedly. „Prosí vás,“ řekla hluše, „ať jede šofér pro sochaře Hořáka (Karla Dvořáka, pozn. autora), tráví vánoce venku a nemá tušení. Chci, aby mi odlil jeho ruku, pravičku s mozolem od psaní na prostředním prstu.“

Ironií osudu pak je že když pak 15. března 1939 začala německá okupace Československa, zazvonili u Olgy Scheinpflugové dva příslušníci gestapa a dozvěděli se už jen to, že je Karel Čapek po smrti.

„Letošní smutné výročí tohoto spisovatele, dramatika, novináře a vizionáře ukazuje, že Čapkův pohled na svět i politické dění je stále aktuální a stále může lidem přinést jak varování, tak i hluboké ponaučení,“ uvedla po pietním aktu v Malých Svatoňovicích Eva Hylmarová ze Společnosti bratří Čapků.