„My lidi máme rádi nálepky, s jejich pomocí poznáváme svět. Tak si taky několik nálepek dám. Jsem šťastně vdaná, máma dvou dětí, nadšená trenérka psů. Taky jsem se ve 23 letech pokusila spáchat sebevraždu a dvakrát jsem se nechala hospitalizovat na psychiatrii,“ uvádí Štěpánka Živčáková posluchače na besedách do svého příběhu.

Redaktorka Jana byla 7 týdnů v kómatu. Sbírka jí pomáhá znovu se stavět na nohy

Jičínsko

Těžká deprese se u ní naplno projevila v roce 2012, když studovala angličtinu na univerzitě v Pardubicích. Rychle zhubla, upadla do smutku a letargie, ztratila zájem o okolí a postupně její hlavu ovládly temné myšlenky. „Poslední kapkou bylo, když jsem přišla o spánek. Jestli jste někdy zažili probdělou noc, kdy se modlíte, aby vás hlava konečně pustila a aspoň na chvíli jste usnuli, víte, jak dlouhá může být,“ vypráví.

O tom, že by mohla mít depresi, tehdy nepřemýšlela. Nemocí napadený mozek ji přesvědčil, že za všechny problémy může nádor v mozku a že jediným řešením je smrt. Že se všem uleví, až tu nebude.

Datum odchodu ze světa si pečlivě naplánovala, s kamarádkou oslavila Silvestra a 1. ledna 2013 brzy ráno se vypravila v pyžamu na Čeřovku. Pro svůj konec zvolila skok z Milohlídky, zapálila svíčku a při pohledu dolů na chvíli zaváhala. Co když se to nepovede? „A v ten moment se za mnou ozvalo vyděšené ‚Co tady děláte?‘. Při všem tom plánování jsem si nezjistila, že nějaká paní chodí každé ráno Milohlídku odemykat,“ popisuje zpětně.

Vyrušení ji naštvalo, ale zachránilo jí život. Na druhý pokus sebevraždu nakonec nedokončila, při prvním zaříznutí střepu do zápěstí si uvědomila, že potřebuje pomoc. Došla domů, kde se svěřila rodičům, a za několik týdnů dobrovolně nastoupila na uzavřené oddělení hradecké psychiatrie.

Deníkové zápisky z léčení

Příběh sepsala Štěpánka podle deníkových zápisků z léčení nejdříve na blog. Před rokem navíc o své nemoci, o životě s depresí a o zkušenostech z léčení začala vyprávět na besedách pro školy i pro veřejnost. Nejnovější projekt Vezmi depresi na kafe přivádí zájemce o Štěpánčino vyprávění do přátelského prostředí kaváren. Součástí besed je také diskuze o tom, co mohou lidé dělat a jak se chovat a ptát, pokud jejich blízkému člověku vstoupí do života deprese.

„Naučilo mě to víc naslouchat, zeptat se, co mohu udělat, ale neříkat fráze jako ‚Vím, jak se cítíš‘. Nevím. A je v pořádku to přiznat. Že nevíte, co máte říct, ale jste tu pro něj,“ radí návštěvníkům besed.

Mluvit o depresi veřejně a často i před cizími lidmi mělo pro Štěpánku také terapeutické účinky. „Veřejným mluvením o depresi jsem se hojila, léčila. Učila se ji přijmout a přestat se stydět za to, co se stalo,“ vysvětluje. I proto by chtěla téma deprese dostat víc mezi lidi, nabídnout svou zkušenost a ukázat, že psychická nemoc není slabost nebo selhání, ale může být signálem, že je třeba v životě změnit směr.

Slzy na každé besedě

Ohlasy jsou zatím hlavně pozitivní, na besedách často dojde i na emoce. „Slzy v očích vidím na každé besedě. Pokaždé o nich říkám, že očišťují duši. A jsou naprosto v pořádku,“ dodává.

Silný příběh navíc už brzy vyjde v knižní podobě. Ze samostatného blogu se tak stal projekt Drátem do oka a stejně se jmenuje i vznikající kniha. „To se říkalo u nás doma. Lepší než drátem do oka. Když člověk něco dostal, ale úplně si to nepřál. Je to jako s mou depresí. Taky jsem si ji nepřála. Kdo by si ji ostatně přál? Knížka má podtitul: aneb nic nevzdávej, jelikož máš oči dvě,“ vysvětluje Štěpánka.

Poutavým stylem vypráví vlastní zkušenosti, zážitky a pocity. Čtenář se dozví, co všechno může přijít s depresí, jak to vypadá na uzavřeném psychiatrickém oddělení i to, i jaké terapie a uvolňující techniky se učí na otevřeném oddělení. Vizuální podobu dala knížce ilustrátorka Petra Hanušová.

Děti jako cíl útoků predátorů na sociálních sítích. Jaká rizika na ně číhají?

Jičínsko

„Knihu jsme poslali do tiskárny a měla by vyjít na konci května. Vydávám ji samonákladem, to není žádná sranda. Takže brzy spustím kampaň přes Donio a zájemci o knížku mohou její vznik podpořit také koupí merche, který s sebou vozím na besedy,“ dodává Štěpánka.

Momentálně se učí neklást si tolik cílů do budoucna. „Na to jsem byla dřív odborník. Jasné cíle, které se musí plnit a nesmí se z nich uhnout. Abych si mohla v životě něco odškrtnout. Abych měla hodnotu a byla potřebná. Teď se učím být k sobě laskavější. Ale vizi určitě mám. Ráda bych téma deprese dostala více do škol a mezi děti a rodiče – od nich často pramení nepochopení, na které s dětmi na besedách narážíme,“ dodává.