Především je třeba odlišit věc ztracenou od věci opuštěné. Opuštěná věc je věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet. To je zjevné například u věcí, které jsou umístěny u nádob na sběr odpadu a které většinou nemají vyšší než nepatrnou cenu. U věci vyšší hodnoty se má za to, že je opuštěná, pokud k ní vlastník nevykonává vlastnické právo alespoň po dobu tří let. Opuštěnou věc si může kdokoliv ponechat a stát se jejím vlastníkem.
NOZ stanoví, že pokud nálezce nalezne věc, nemůže ji bez dalšího považovat za opuštěnou. Pokud tedy není jednoznačně patrné, že vlastník věc opustil, je třeba považovat věc za ztracenou a naložit s ní způsobem, který zákon stanoví.

Pokud je zjevné, komu věc patří, vydá nálezce věc tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi. Zákon však říká, že tak učiní oproti úhradě nutných nákladů a nálezného. Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.

Pokud není zjevné, komu věc patří, má nálezce povinnost věc vydat obci, na jejímž území byla nalezena, a to bez zbytečného odkladu, zpravidla do tří dnů. Byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem. Obec poté nález oznámí obvyklým způsobem. Pokud se vlastník nepřihlásí a obci se nepodaří vlastníka zjistit, obec věc uschová. Může ji i ponechat v držení nálezci. Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a výtěžek uschová, předtím však odečte vlastní náklady s dosavadní správou věci. S neprodejnou věcí obec naloží libovolným způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její výjimečnosti a hodnotě.

Pokud se vlastník nepřihlásí do roka ode dne vyhlášení nálezu, může obec (případně nálezce, pokud u něj byla věc uschována) s věcí nakládat jako poctivý držitel. Pokud se vlastník přihlásí později než jednom roce, avšak před uplynutím tří let, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného. Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému. Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž území byla nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost zaplatit nálezci nálezné.

Zákon dále stanovuje drobné odchylky pro případ, kdy bylo nalezeno zvíře, a to zejména kvůli jeho specifické povaze a odlišnosti od neživé věci. Lhůta pro nabytí vlastnictví k nálezu je zkrácena na dva měsíce od vyhlášení nálezu, pokud se jedná o zvíře určené k zájmovému chovu, v případě, že se jedná o zvíře, které obec umístí do útulku, přechází vlastnictví na osobu provozující útulek po čtyřech měsících od oznámení.
V závěru předmětné pasáže zákon stanoví, že ten, kdo nález neoznámil, nemá nárok na nálezné ani úhradu nákladů a nemůže se stát vlastníkem. Na závěr stanoví, že nalezne-li věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosáhnout, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.

Polemika

Pokud bychom měli zhodnotit výše popsanou úpravu, můžeme konstatovat, že je poměrně jednoduchá a přehledná. V praktickém životě však může přinést úskalí, zejména v otázce stanovování hodnoty věci a hrazení nálezného. Pokud má dle zákonné úpravy věc být vydána „oproti" úhradě nákladů a nálezného, jistě si lze představit, že nálezce nebude chtít vydat věc, dokud nedostane zaplaceno nálezné a náklady a naopak vlastník nebude chtít zaplatit nálezné, dokud věc nezíská zpět do svého držení. Pochyby rovněž vzbuzuje představa dohadování nálezce a vlastníka o hodnotě věci, kdy každý z účastníků, zejména v situaci, kdy zákon ukládá zaplatit nálezné „dle slušného uvážení". Pokud na věc pohlédneme optikou trestního práva, při krádeži kabátu v restauraci, kola na ulici, či mobilního telefonu ve škole se možná začne pravidelně vyskytovat obhajoba, že údajný zloděj pouze věc našel, považoval ji za ztracenou a byl právě na cestě na obecní úřad, aby ji předal. Z hlediska místní samosprávy úprava rovněž přinese nutnost pro obce řešit skladování nalezených věcí a jejich dražby, což bude mít dopad na rozpočty.

Jednoznačným kladem nové právní úpravy je motivace pro nálezce. Pokud lze jednoduše a legálně získat deset procent hodnoty věci, můžeme alespoň pro tentokrát konstatovat, že slušnost se vyplácí.  JUDr. Daniel Novotný, Ph. D., Advokátní kancelář Novotný & Partners, s. r. o.