Zvíře již není považováno za věc, jak tomu z občanskoprávního hlediska bylo dříve, nýbrž má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Věcí tedy není.

Poté však zákon činí cimrmanovský „úkrok stranou" a pro zjednodušení konstatuje, že právní úprava stanovená pro věci se na zvířata použije obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jejich povaze. Hranice toho, co ještě „povaze zvířete" neodporuje a co již ano, vyplyne až z rozhodování soudů o jednotlivých případech.

Opuštěné zvíře

NOZ obsahuje několik dalších ustanovení upravujících záležitosti související se zvěří. Zaměřím se pouze na jednu z oblastí, a to problematiku nabytí vlastnictví k opuštěnému zvířeti. Za jakých okolností si tedy můžete nalezené zvíře ponechat a stát se jeho právoplatným vlastníkem?

Ustanovení zavádějí nové definice kategorií zvěře, jejichž přesný výklad je opět otázkou rozhodování soudů v budoucnu. Zvíře, které bylo v dřívější právní úpravě spíše Popelkou, se nám v zákonném textu vyskytuje v barvité škále rolí. Zákon pracuje s pojmy divoké zvíře, zajaté zvíře, zkrocené zvíře, chované zvíře, domácí zvíře, zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku, přičemž tyto kategorie jednoznačně nedefinuje, což může v budoucnu opět vést k problémům.

NOZ vychází z principu, že si lze přivlastnit zvíře, které je tzv. „bez pána" (či opuštěné), a to pokud tomu nebrání zákon nebo právo jiného. Uvedené kategorie zvěře stanoví následovně:

Divoké zvíře je bez pána, dokud je na svobodě. Zde je úprava poměrně jasná, je zřejmé, že si nelze přivlastnit např. zvěř v lesích, kde tomu zvláštní zákony brání, ale jinak nelze zákonodárci nic vytknout. Jediné, co při nalezení divokého zvířete občas nebude možné s absolutní jistotou určit, je, zda se nejedná o zajaté zvíře na útěku.

Bez pána

Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a vlastník jej bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze jej znovu zajmout. Takové zvíře se zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. Jak přesně bude vyložena podmínka bezodkladného a soustavného stíhání lze v současnosti těžko předpokládat. Pokud z akvária uteče želva, je třeba jí stíhat „ve dne v noci", aby nebylo vaše vlastnické právo ohroženo? Pokud takovou želvu naleznete, jak víte, že jí právě někdo nestíhá?

U zkrocených zvířat je situace také nejasná. Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů. Takové zvíře se opět zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. Pokud tedy naleznete zkrocené zvíře, záleží vaše oprávnění si ho ponechat na tom, jak dlouho je takové zvíře již mimo sféru svého vlastníka, respektive, zda již uplynula doba přiměřená pro jeho návrat. Z hlediska nálezce zvířete je to však opět skutečnost nezjistitelná a případný nálezce je tak znovu vržen do nejistoty.

Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu. V tomto ustanovení zákonodárce již poskytuje nálezci alespoň nějaké vodítko pro posouzení možnosti si zvíře ponechat, ačkoliv lze předpokládat spory o zřejmosti úmyslu vlastníka se zvířete zbavit.

V závěru příslušné pasáže zákona ještě nalezneme poměrně jednoduché pravidlo, které stanovuje, že zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není. Mám za to, že toto ustanovení je nadbytečné, neboť je zřejmé, že zvíře chované v soukromém uzavřeném prostoru není „bez pána", ale pokud toto ustanovení zabrání alespoň jednomu rabování v zoologické zahradě, své uplatnění najde.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že zákonodárce vytvořil poměrně rozumnou úpravu. Za její největší slabinu považuji tu skutečnost, že ve většině neumožňuje případnému nálezci zvířete jednoznačně stanovit, zda si nalezené zvíře může ponechat a stát se jeho vlastníkem. Dále nemusí být v některých případech zjevné, o jakou kategorii zvířete se jedná a jaké jsou tedy podmínky pro jeho přivlastnění.

Mám za to, že zákonodárce mohl v některých případech zvolit jednodušší úpravu, která by pro nálezce zvířete byla větší podporou.

„Přiletěly včely"

Pochválit ho lze za způsob, kterým se vypořádal s ulétlým rojem včel. Podle nového zákoníku totiž nabudete vlastnictví k cizímu roji včel, pokud tento roj vletí do vašeho úlu.

Takové pravidlo je jednoduché a čitelné. Zároveň bude mít jistě dopad i do českého jazyka, který prozatím pracuje pouze s termínem, že někomu „uletěly včely", čímž má být vyjádřena skutečnost, že pozorovaný člověk nemá dobrou náladu. Nyní ale bude zcela jistě možné použít nový termín, že někomu „přiletěly včely" pro označení dobré nálady pozorovaného, případně toho, že pozorovaný měl v něčem štěstí. Obohacení českého jazyka je v tomto případě příjemným bonusem nové právní úpravy.

Pokud se nebude jednat o včely, ale o zvířata, dovoluji si doporučit přiměřenou míru obezřetnosti. Je třeba vždy počítat s tím, že nalezené zvíře nemusí být „bez pána" a bude tedy muset být vráceno řádnému majiteli.   JUDr. Daniel Novotný, Ph.D. Advokátní kancelář Novotný & Partners, s.r.o.